Improvise!

/A.N. Když koukáte na Whose Line Is It Anyway, namísto toho, abyste se učili fyziologii, napadají vás různé věci. Jména i události smyšlené, princip prostředí stejný :)) /

"Za deset minut nástup!" křikl dramaturg. Matty miloval tyhle večery. Improvizační stand-up, dělal to už pátý rok a pořád cítil ten slabý nával adrenalinu v krvi. S jeho dřívějšími vystoupeními v činohře se to nedalo vůbec srovnat. A dnes to bylo o to silnější, že měl v týmu nového kolegu. Vytáhlý blonďák v svíral mezi prsty cigaretu, neklidně procházel sem a tam, ceduli s nápisem NO SMOKING okázale ignoroval. Matty ho zaujatě pozoroval a přemýšlel, jestli i on kdysi před lety vypadal tak roztřepaně.

"Dělals to už někdy?" prohodil přátelsky směrem k nováčkovi.

"Jo, dělal, minulej rok na škole," cukl koutky nervózně mladík. Na škole. Matty si najednou připadal příšerně starý. Bylo mu pětačtyřicet, dobře, možná nebyl nejmladší, ale nikdy mu to nepřišlo, až doteď. Skoro cítil, jak mu začínají vrzat kolena. Klukovi nemohlo být víc než pětadvacet - při troše štěstí by mohl být jeho synem.  Ne, že by byl rodinnej typ.

"Matty, Juliane, kurva, pohnětě zadkem!" vytrhl ho z úvah dramaturg. Stejně měl toho chlapa docela rád. I když po něm neustále křičel. Julian típl cigaretu o popelník a vyběhl na jeviště.

Matty prohrábl vlasy a koukl do zrcadla. Nebyl ještě tak starý. Doufal. Zatřásl hlavou a čekal, až zazní jeho jméno.

"A Matty Ganing!" zařinčel směrem k natřískanému klubu Danny, moderátor celé té šílenosti. Jeho tři kolegové, včetně toho mladýho studentíka, už seděli na barových stoličkách uprostřed pódia. Matty vyběhl k nim a zamával publiku, které z něj vždycky šílelo, než se posadil na jednu z židlí.

"Dnes tu máme nováčka, Julian je sice teprv student, ale nebudem ho přece šetřit, byl bych rád, kdyby si hned v první hře zahrál," ukázal Danny směrem k němu. Matty se pousmál, aspoň si ho vyzkouší. Neuniklo mu, že je Julian pořád nervózní. Vzpomněl si na svoje první větší vystoupení.

Kurva. To už bylo pětadvacet let.

Je zatraceně starej.

"Takže, začne Matt a Julian, Liam a Joanna půjdou dozadu, pustěj si do uší nějaký příjemný R'n'B. Matt s Julianem spolu sehrají scénku, u který budou znát téma jen oni dva. Když jeden z herců vzadu zvedne ruku, Matt a Julian musí zastavit přesně v tý poloze, ve který jsou, aby jednoho z nich nahradil Liam, nebo Joanna. Princip jasnej?" obrátil se k publiku. Odměnou mu byl potěšený výskot.

Liam a Joanna byli vzadu, Danny se obrátil k nim.

"Tak, téma je jednoduchý - Učitel tance učí svýho žáka novej taneční prvek. Tady Lenny vám k tomu zahraje příjemnej doprovod a můžete začít," pokývl Danny a ustoupil směrem k Lennymu.

Jeho chvíle. Sebral z krabice nějakou šálu a sako. Julian vypadal hodně nerozhodně.

"Růži mezi zuby, ne?" zašeptal směrem k benjamínkovi. Myslel to jako vtip. Samozřejmě.

Julian to ale vzal jako výzvu. Lenny spustil do rytmu tanga. Julian zkousl plastovou růži mezi zuby a zakřenil se, pak popadl malinko zmateného Mattyho a přitiskl ho k sobě. Publikum zavýskalo a rozesmálo se. Měli úspěch a Matty ani nečekal nic jiného.

" Myslím, že pro Liama nebude těžký odhadnout, co děláme," zamumlal Matty, načež Julianovy koutky cukly, a nečekaně trhnul pažemi dozadu, aby dostal překvapeného Mattyho do hlubokého záklonu. Naklonil se a chystal se předat růži, když v tom se ozval bzučák. Matty napnul veškeré zádové svaly, aby ten hluboký záklon udržel. Bolel ho celý člověk, Liam to moc dobře věděl, o to víc si dával na čas. Byl sotva centimetr od Julianova obličeje, mohl cítit jeho dech na své tváři. Zamrkal a uvědomil si, jak málo teď vnímá křeč v zádech nebo pobavený smích publika. Julian byl zatraceně pěknej, to viděl už při prvním setkání. A byl si vědom toho, že to může přinášet jistý komplikace do jeho profesního života.

Jen netušil, že komplikace přijde už při první scéně.

Stál mu. Jak puberťákovi.

V duchu prosil, aby ho Liam rychle vystřídal, protože věděl, že s každou vteřinou roste šance - doslova -  že si Julian uvědomí, do jakýho stavu ho dostal. Možná bude znít prudérně, ale nemyslel si, že stoják v kalhotech při stand-up vystoupení je ten ideální způsob, jak sbalit kluka.

Ucítil na uších sluchátka, s úlevou se vysoukal z poměrně pevného Julianova sevření a odkráčel za Joannou, v rytmu Chrise Browna.

Jen doufal, že na erekci trvající celý vystoupení je už moc starej.

Lyricky.

Na jazyku čokoláda, tělo obtěžkané únavou a mozek zaplaven endorfiny. Víčka těžká, rty roztáhl úsměv. Jeden pár očí hledí do druhých, Uši utopené v tónech těžkého, houpavého bluesu.

Zavřel oči.

Mravenčení na kůži, lehký dotek cizích rtů. Husí kůže. Něžné pohlazení rukou, které jemu nepatřily, a teplo jeho těla, tíha milence jej přimačkávala do matrace.

Olízl si rty.

Plíce se roztáhly, Pižmo těžkého vzrušení nasytilo čichové buňky nosu. Doteky zesílily, Krev se nahrnula do lící a klína. Bylo horko, takové horko, rty útočily na každičkou píď druhého těla. Nehty se zaryly, svíral vlasy, prostěradlo i kůži. Sténal v tiché modlitbě jména svého dnešního, jediného. Chtěl milovat a být milován bližním svým.

Vykřikl.

Cítil rty v klíně, jazyk se obtáčel okolo penisu. Dech zrychlil do zběsilosti. Zapomněl, že je člověk. Zapomněl, na stud, zapomněl na zábrany. Mezi prsty černé kadeře svého dnešního svatého, ze rtů padá jeho jméno, znova a znova, dokud křeč nesevře jeho srdce, dokud nevynechá úder, dokud na vteřinu neoslepne.

Election - pt. 11

tak. Po stráááášně dlouhé pauze, tak dlouhé, že na ni jedno a prostě nemůže stačit, jsem konečně našla sílu dopsat další díl :) A jsem v půlce dalšího dalšího, tudíž to bude zase přibývat po lidsky dlouhých pauzičkách :) Doufám, že se vám bude líbit...

11

„Kurva, Juliane, možná bychom se měli trochu krotit. Víš, sex na kancelářským stole je úžasnej, jenže nemůžu prošukat všechny pracovní dny. Mám povinnosti, proboha,“ prohodil Benedict, zhroucený na židli, od pasu dolů nahý, košili široce rozhalenou. Julian, ležící na stole, jen nadzvedl hlavu, pak se posadil a věnoval mu zářivý úsměv.

„To je vážně škoda, Benny. Někdy zapomínám, že seš vlastně senátor. Tak co takhle sejít se někdy mimo práci? Abych ti nekazil produktivitu práce.“

„To nejde, Juliane. Jsem ženatej, to víš.“

„Jistě. Jak bych moh‘ zapomenout, Benedicte,“ ušklíbl se Julian.

„Co se děje, Juliane?“

„Nic, nic, vážně,“mávl rukou Julian, seskočil ze stolu a začal sbírat své oblečení. Benedict zvedl obočí, pak se ztěžka zvedl ze židle a položil Julianovi ruku na rameno, lehounce jej otočil k sobě a podíval se mu zpříma do očí.

„Tak co se děje? Řekneš mi to?“ nedal se odbýt Benedict.

„Dobře, upřesním to. Nic, co bys mohl změnit. Je to můj problém,“ odvětil Julian, s důrazem na slovo můj.

„Juliane, třeba bych mohl-„

„Co bys mohl, Benedicte? Řekls to správně, máš ženu. Jsem jenom tvůj milenec, možná i míň. Asistent, kterej neodmítá sex s tebou. Nemusej tě zajímat mý výkyvy nálad,“ opáčil ostře Julian.

„Jasně. Nemusej, máš pravdu,“ odtušil Benedict a sesbíral ze země své oblečení. „Kdybys přece jen změnil názor, dej vědět. Jdu domů. Zítra ahoj,“ rozloučil se ve spěchu Benedict a opustil Julianovu kancelář.

***

Když dorazil do svého bytu, našel Claru, jak sedí u psacího stolu a prochází firemní e-maily.

„Ahoj, Benny,“ otočila se na něj a usmála se, než se vrátila k laptopu.

„Ahoj,“ opáčil Benedict a sehnul se, aby ji políbil na tvář. Úspěšně potlačil výčitky z toho, že ještě před pár okamžiky těmi samými rty líbal Juliana a odešel do kuchyně, aby si vzal večeři.

„V lednici jsou sendviče. Jsou bez rajčat, takže je můžeš bez obav sníst,“ prohodila Clara od stolu. Benedict se hořce pousmál. Má ženu, která mu udělá večeři, nezapomene na to, že rajčata nenávidí, a přesto mu je to málo. Byl si naprosto jistý tím, že shoří v pekle.

Back, I guess

Ahojte!

Tedy, pokud je ještě koho zdravit. Odmlčela jsem se, ne snad proto, že bych byla v extrémní časové tísni. Časová tíseň je vždy jen hezky načančaná výmluva pro neschopnost. Nebo ztrátu inspirace. Nebo jakéhokoliv jiného, strašlivě vážného důvodu, proč už něco neděláte.

A hádám, že tahle výmluva by se stala zároveň mou labutí písní, nebýt toho jednoho dnešního ukliknutí. Zavedlo mě sem, do webových končin pokrytých vrstvou digitálního prachu a pavučin. Viděla jsem, kolik jsem toho byla za ty tři (!) roky schopná napsat a malinko mě zamrzelo, že jsem se toho tak lehce vzdala.

Victor - pt. 8

ano, jsem příšerná bloggerka, to musím přiznat. Mé odmlky bývají dlouhé a nepravidelné a nečekané a bůh-ví-jaké-ještě. Pravdou je, že mě to celkem mrzí, jenže tak nějak nevím, jak to celé změnit. Neumím psát z donucení. Píšu jen, když chci a mám nápad. A protože se v posledních měsících v mém životě hodně věcí změnilo, asi se má múza malinko zazimovala.

No, nicméně, tady to je. Poslední kapitola Victora, snad budete spokojeni. Tenhle Victor, ten mi asi bude docela chybět :) No, už vás nebudu zdržovat, pokus ještě nějaké "Vás" je. A udělalo by mi příšernou radost, kdybyste to nějak zhodnotili v komentáři :)

***

Victor - pt.8

Most přes řeku Temži byl naprosto prázdný, žádný zbloudilý turista či chorobný workoholik plahočící se domů nebyl v dohledu. Kostelní hodiny kdesi v dáli odbyly třetí hodinu ranní a já tam stál, na okraji mostu, hypnoticky jsem hleděl dolů, do hrozivě temné vody.  Jen já a on. A ten třetí, těžko je od sebe rozlišit. V hlavě mi zní slova, která měla být odpovědí na tolik tíživou otázku.

„Musíme tam, kdes to celé chtěl skončit poprvé. Ještě jako James Lloyd. Musíš dokončit, co on započal…“

Nic víc, nic míň. Poslední objetí s Arthurem, Nevím, zda je to James, nebo Victor, kdo pláče strachem a zoufalstvím. Bojím se, bojím se, že nemá pravdu. Nechtěl jsem znova prožít ten svíravý pocit chladu vody, obepínající vaši hruď. Dusíte se, chcete dýchat, ale vaše plíce dostanou jen vodu. Při zamžené vzpomínce na ten pocit se otřesu.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem těžce.

„Já tebe, Victore. Nikdy jsem nepřestal.“

„Budeš se mnou?“

„Na konci cesty. Budu čekat, tam, kde jsme se domluvili,“ pozdvihl hořce pravý koutek a z očí mu vytryskly slzy.

„Slibuješ?“

„Slibuju,“ zašeptal do tmy a opřel na mě své čokoládové zraky. Oči do duše, možná na tom něco bude. 

Viděl jsem až na dno. Věděl jsem, že to bude dobrý.

Zavřel jsem oči.

Zvedl jsem nohu.

Naklonil svůj trup.

A gravitace dokonala zbytek.

Victor - pt.7

Late is better than never...alespoň v to doufám. Řečeno poeticky, láska kolující v žilách mých urychluje tok času...:D

7

Na kratičký okamžik jsem otevřel oči. Místo dřevěného stropu vesnického domu, na který jsem byl doposud zvyklý, jsem civěl do bíle vymalovaného stropu jednoho z nemocničních pokojů. Matně jsem slyšel pípání přístrojů, necítil jsem nohy. Na prsou mne bolelo, okolo mě pobíhala sestra, dala mi nějakou injekci, příšerně to pálilo, chtěl jsem křičet, ale neovládal jsem vlastní tělo. V krku mě cosi tlačilo, dusilo mě to a já neměl sílu proti tomu bojovat. Netrvalo dlouho a já opět ztratil vědomí, snad pod tíhou sedativ, možná jen z vlastního vyčerpání.

***

„Už jsi zpátky, Victore?“ ozvalo se u mé hlavy a já sebou vyděšeně trhl.

„Co, co se to, proč nejsem v nemocnici? Jak to, že jsem byl v nemocnici? A proč, proč se vznášíš, když chodíš, co se to se mnou děje-„ mumlal jsem zmateně, vůbec nic jsem nechápal. Neměl jsem nejmenší ponětí, co je a co není skutečné. Realita se kousek po kousku rozpadala a jediné, co mi zbývalo, byly zmatené pocity, které jsem neuměl, nebo možná jen nechtěl uchopit.

„Slíbil jsem, že na tebe počkám, pamatuješ?“ zašeptal, téměř zlověstně. Naskočila mi husí kůže. Jen jsem roztřeseně přikývl.

„Pořád na tebe čekám, víš? Pořád tu nejsi. Neuvědomil jsem si to. Nejsi to ty, ne úplně,“ pokračoval Arthur a s každým jeho slovem ve mně rostl strach a nervozita.

„Nejsi Victor. Ne zcela. Pořád v sobě nosíš kus své hostinské duše. Už dvakrát jsi ten boj prohrál a já nevěděl proč. Teď už to vím.“

„O čem to mluvíš, já nechápu-“

„James Lloyd nezemřel. V tom to je. Pořád žije a nutí tě se skrývat. Musí zemřít a uvolnit místo tvé duši.“

„Děsíš mě,“ vytřeštil jsem oči a začal se klepat.

„Nemáš důvod být vyděšený, Victore. Na tohle ses připravoval celých těch dvaatřicet let v jeho těle. No tak si vzpomeň.“

News

Takže.

Je toho docela dost, co mám na srdci - teda alespoň v tuhle konkrétní chvíli, až zkrotím svý rozházený asociace a nápady, bude to jistě o mnoho skromnější sdělení :)

letos ne :)

Zaprvé - Šťastný nový rok! - ano, o Silvestru mi to nějak nevyšlo, normálně bývám ten samotářský asociál, který prožívá Silvestr tak, že napíše status na blíže neurčenou sociální síť patřící nějakýmu Markovi, upije ze své sklenky sektu, shlídne půl série seriálu a jde spát. Pro čtenáře blogů skvělá zpráva, pro společenské vztahy katastrofa. Letos (nebo vloni? Čert aby se v tom vyznal) jsem jej strávila nezvykle sociálně, poznala jsem rodinku mého Nejdražšího, stejně tak on poznal alespoň část mé - no prostě, byl to vážně nabitý večer. A posléze i noc a velice, velice brzké ráno. Věřte mi, není krásnější pocit, než sedět na lavičce navlhlé od mlhy, na Svatém kopečku a pozorovat ohňostroje, zatímco se opíráte o svého Nejdražšího. Sice promrzlá, ale šťastná, těsně po půlnoci obdarovaná novoročním polibkem, tak nějak jsem si asi představovala letošní oslavy. Nechápu, proč jsem to nevyzkoušela dřív (hehe, teď se mi to mluví, ještě před půl rokem jsem fňukala, že nikoho nemám :D). Takže já si novoroční oslavy užila, doufám, že vy se můžete pochlubit podobně pozitivními bilancemi. A pokud ne, nevěšte hlavu, i u facebooku se dá prožít fajn Silvestr - přece jen, prožila jsem tak většinu těch minulých.Navíc, někde venku je určitě někdo, kdo na vás čeká, jen o tom ještě nevíte. Může to znít jako klišé, ale věřte mi, že je to pravda ;))