Election - pt. 11

tak. Po stráááášně dlouhé pauze, tak dlouhé, že na ni jedno a prostě nemůže stačit, jsem konečně našla sílu dopsat další díl :) A jsem v půlce dalšího dalšího, tudíž to bude zase přibývat po lidsky dlouhých pauzičkách :) Doufám, že se vám bude líbit...

11

„Kurva, Juliane, možná bychom se měli trochu krotit. Víš, sex na kancelářským stole je úžasnej, jenže nemůžu prošukat všechny pracovní dny. Mám povinnosti, proboha,“ prohodil Benedict, zhroucený na židli, od pasu dolů nahý, košili široce rozhalenou. Julian, ležící na stole, jen nadzvedl hlavu, pak se posadil a věnoval mu zářivý úsměv.

„To je vážně škoda, Benny. Někdy zapomínám, že seš vlastně senátor. Tak co takhle sejít se někdy mimo práci? Abych ti nekazil produktivitu práce.“

„To nejde, Juliane. Jsem ženatej, to víš.“

„Jistě. Jak bych moh‘ zapomenout, Benedicte,“ ušklíbl se Julian.

„Co se děje, Juliane?“

„Nic, nic, vážně,“mávl rukou Julian, seskočil ze stolu a začal sbírat své oblečení. Benedict zvedl obočí, pak se ztěžka zvedl ze židle a položil Julianovi ruku na rameno, lehounce jej otočil k sobě a podíval se mu zpříma do očí.

„Tak co se děje? Řekneš mi to?“ nedal se odbýt Benedict.

„Dobře, upřesním to. Nic, co bys mohl změnit. Je to můj problém,“ odvětil Julian, s důrazem na slovo můj.

„Juliane, třeba bych mohl-„

„Co bys mohl, Benedicte? Řekls to správně, máš ženu. Jsem jenom tvůj milenec, možná i míň. Asistent, kterej neodmítá sex s tebou. Nemusej tě zajímat mý výkyvy nálad,“ opáčil ostře Julian.

„Jasně. Nemusej, máš pravdu,“ odtušil Benedict a sesbíral ze země své oblečení. „Kdybys přece jen změnil názor, dej vědět. Jdu domů. Zítra ahoj,“ rozloučil se ve spěchu Benedict a opustil Julianovu kancelář.

***

Když dorazil do svého bytu, našel Claru, jak sedí u psacího stolu a prochází firemní e-maily.

„Ahoj, Benny,“ otočila se na něj a usmála se, než se vrátila k laptopu.

„Ahoj,“ opáčil Benedict a sehnul se, aby ji políbil na tvář. Úspěšně potlačil výčitky z toho, že ještě před pár okamžiky těmi samými rty líbal Juliana a odešel do kuchyně, aby si vzal večeři.

„V lednici jsou sendviče. Jsou bez rajčat, takže je můžeš bez obav sníst,“ prohodila Clara od stolu. Benedict se hořce pousmál. Má ženu, která mu udělá večeři, nezapomene na to, že rajčata nenávidí, a přesto mu je to málo. Byl si naprosto jistý tím, že shoří v pekle.

„Dík,“ zavolal z kuchyně a vzal si talíř do pracovny. Chtěl klid, a tak nějak tušil, že Clara na něj stejně nemá moc času. Položil večeři na stolek a usadil se do křesla. Natáhl se a stiskl tlačítko Play na přehrávači, pokoj okamžitě naplnila tichá, ponurá melodie. Přesně tak nějak se cítil. Ubližuje oběma. Ubližuje Julianovi, protože se k němu chová tak chladně. Věděl, že Julianovi to vadí, věděl to, protože kdykoli se na něj podíval, měl v očích podivné prázdno. Prosbu o trochu citu. Samozřejmě, že Julian by to nikdy nepřiznal. Pochyboval, že by chtěl regulérní vztah. Možná mu šlo jen o trochu náklonnosti, nebo spíše o její projevy.

A tím se dostal k druhému problému. Svou náklonnost by moc rád projevil, jenže tím by to cokoli, co s Julianem má, postavil na úroveň toho, co má s Clarou. Přestalo by to být šukáním a stalo by se to milenectvím.

A to Claře nemohl udělat. Jakkoli pokrytecky to znělo, teď si jen vynahrazoval své tělesné touhy. Kdyby dovolil, aby to přerostlo v něco víc, celé by se to vymklo kontrole. A to si jako senátor nemohl dovolit.

Jeho myšlenky přerušilo zazvonění telefonu. Protočil oči, odložil nakousaný sendvič a zvedl sluchátko.

„Malkewic, prosím,“ zahuhlal do sluchátka, mezitím spolkl poslední sousto.

„Benedicte, tady Julian. Já, omlouvám se, vím, že bych neměl volat tobě domů, ale je to nutný, vážně. Přijeď prosím, Benny,“ vyhrkl Julian nesouvisle a zanechal Benedicta naprosto zmateného.

„Co se děje, Juliane?“

„Já, po telefonu se to špatně vysvětluje, přijeď, prosím.“

Snad ten podtón zoufalství v jinak klidném a vyrovnaném hlase přiměl Benedicta k tomu, že ani na vteřinku nezaváhal.

„Dej mi dvacet minut, za chvilku jsem u tebe,“ zamumlal Benedict.

„Dobře, já, díky, Benny,“ vydechl Julian úlevou. Benedict zavěsil a vyšel z pokoje.

„Clary? Musím si něco vyřídit, nevím, kdy se vrátím,“ prohodil směrem ke své manželce.

„Dobře, zlato, vrať se co nejdřív,“ odpověděla Clara, aniž zvedla hlavu od laptopu.

„Ahoj,“ houkl Benedict ode dveří, popadl bundu a vyběhl do únorového chladu. Cestou autem mu běželo hlavou, co asi Julian potřebuje. V telefonu zněl zoufale, téměř vyděšeně. Věděl, že by mu nevolal, kdyby nešlo o něco skutečně vážného.

Zahnul na Mosley Avenue a zaparkoval u krajnice. Z nebe se snášely těžké vločky sněhu, smísené s deštěm. Málem uklouzl na chodníku, když se poklusem blížil ke vchodovým dveřím. Stiskl bzučák, téměř okamžitě se ozvalo zapraskání a dveře se otevřely.

Vyběhl do pátého patra, celý udýchaný stanul na chodbě před Julianovým bytem.

Okamžitě pochopil, co měl Julian na mysli tím, že je to vážné.

Oči spočinuly na jeho dveřích. Přes bílé dveře s číslem 6D bylo černým sprejem nastříkáno stručné, avšak poměrně výstižné poselství;

DEJ SI POZOR, KOHO PÍCHÁŠ, TEPLOUŠI¨

Julian se opíral o zeď, nepřítomně upíral na Benedicta zoufalý pohled. Benedict k němu a objal ho.

„Pojďme- pojďme dovnitř, Benny, ať nás neviděj sousedi,“ zavzlykal Julian tiše a vylovil v kapse klíče. Benedict jen přikývl a nechal se vmanévrovat do bytu.

Jakmile klaply dveře, Julian se zhroutil zpět do jeho objetí a rozplakal se. Ramena klesala a zase se zdvihala pod náporem vzlyků, Benedict, nevěda, co si počít, jen opatrně hladil Julianova záda.

„Bude dobře, uvidíš, třeba si jen někdo spletl adresu,“ mumlal konejšivě k Julianovi, přesto že si moc dobře uvědomoval vážnost situace. Někdo další ví o něm a Julianovi. A rozhodně se netají svou nelibostí.

„Tak- tak to pochybuju, Benny, ty dveře, to není prv-první-“ hlas se mu zlomil, z hrdla se vydrala další série vzlyků.

„Co? Jak to myslíš, Juliane?“ zeptal se zmateně Benedict.

„Pamatuješ, jak ti někdo posílal ty prázdný obálky?“ potáhl Julian.

„Jo, pamatuju. Přestalo to tak měsíc, dva zpátky,“ opáčil Benedict, stále mu nedocházela souvislost.

„Nepřestalo. Jen. Jen změnil adresáta,“ dostal ze sebe Julian, „A taky už nechoděj prázdný,“ setřel slzy, jemně se vymanil z Benedictova objetí a přešel k sekretáři, otevřel první zásuvku a vytáhl stoh obálek, převázaných provázkem.

„Tady, já, nechtěl jsem, abys to věděl, Benny, ale teď, vážně se bojím,“ zamumlal tiše Julian a podal Benedictovi obálky. Benedict je beze slova přijal, vytáhl jednu z nich a přečetl pár slov naškrábaných v půli listu;

Shnij v pekle, buzerante.

Benedict stál jako opařený, pořád dokola ta slova pročítal. Čišelo z nich tolik nenávisti, že se až divil. Zmateně zamrkal a zvedl oči k Julianovi.

„Proč jsi mi to neřekl July?“ dostal ze sebe zkoprněle.

„A co by to změnilo, Benny? Já, neměl jsem ti to říkat ani teď. Nevím, co mě to popadlo,“ zamumlal tiše Julian.

„Jistě, že měl. Je to problém nás obou. Musíme zavolat policii.“

„Ne, to nemůžem. Dostane se to do novin a tebe to potopí. Nechci, abys měl problémy kvůli mně. Jenom spolu šukáme, nic víc. Přece si nezničíš svou kariéru kvůli něčemu tak malichernýmu,“ vyhrkl Julian, zatímco se opíral o kuchyňskou linku.

„Není to malicherný, Juliane. Nechci, aby ti někdo ubližoval. Ne kvůli mně.“ Benedict přešel k Julianovi a znovu ho objal. Pevně, snad pevněji, než bylo třeba. Vzal jeho obličej do dlaní a jemně ho políbil, jako kdyby chtěl všechen ten strach vysát. V břiše se mu rozlil ten důvěrně známý pocit, věděl, že o něj nechce jen tak přijít.

„Pomůžu ti s těma dveřma, dobře? Vezmem to nějakým ředidlem, co říkáš?“

„Snad něco najdu. Nejsem zrovna kutilský typ,“ opáčil Julian s hořkým úsměvem.

***

„Je ti líp?“ ozval se tiše Benedict, zatímco usrkával horký čaj. Seděl na Julianově pohovce už snad hodinu v naprosté tichosti, Julianovu hlavu v klíně a probíral se těmi blonďatými prameny. Pod jeho kůží stále cítil splašený tep, alespoň už se však netřásl jako osika.

„Jo, je. Víš, dík moc, žes přišel. Nemusels to dělat, ale ty jsi stejně-„

„Musel jsem a ty to moc dobře víš,“ přerušil ho Benedict.

 „Jak to myslíš?“ zvedl hlavu Julian.

„Možná bych si měl přestat nalhávat to, že je to jenom o šukání,“ zašveholil, zatímco si zapaloval cigaretu, „záleží mi na tobě, Juliane.“

„Jsi ženatej. Sám jsi to řekl.“

„Jsem. Ale asi nebudu první ani poslední muž, co podvádí svou ženu,“ pousmál se hořce Benedict.

„To rozhodně ne. Stačí se podívat na svého předchůdce,“ opáčil Julian cynicky a potáhl z cigarety.

„Kdo myslíš, že to je?“

„Jako kdo posílá ty obálky?“ zamumlal Benedict. Julianův tep se už srovnat do normálu, všiml si, že i jeho kůže zase dostala zdravější nádech. Pomalu se narovnal v zádech a promnul si oči.

„Jo. Víš jak, je to zhrzený volič, sadistický psychopat, novinář… Kdokoliv z tohohle města to mohl udělat a my si nemůžem bejt jistí.“

„Srovná se to, uvidíš. Najmem soukromýho detektiva a on toho parchanta najde.“

„To není špatný nápad. Ráno se ti po nějakejch detektivech podívám,“ pousmál se slabě Julian, „vůbec, to místo je asi prokletý. Nejdřív sadistický pedofil, teď teplouš, kterýmu někdo vyhrožuje,“ poznamenal.

„Ale my to nezkazíme, jako ten dědula, že ne?“ zvedl obočí Benedict, zatímco vytáhl Juliana do polosedu.

„To rozhodně ne,“ přitakal Julian a políbil svého šéfa, „nějak to zvládnem.“

„Určitě jo. Dál budem šukat v pracovní době a chodit na japonský jídlo,“ odvětil Benedict. Julian se pousmál a nechal se obejmout. Místnost se opět ponořila do ticha.

***

„Máš tu nějakou hudbu?“ zamumlal po chvilce vyšší z obou mužů.
„Jo, spousty, něco vyberu,“ odpověděl Julian a vstal. Po chvilce se místnost ponořila do houpavých tónů těžkého kytarového rifu.

„To je ten Fin na kterýho jsi mně tenkrát vytáhl, že?“

„Jo, přesně on. Díky němu jsi objevil, že s chlapem je to o kousek lepší, než s holkou.“

 „Necháš mě tu přespat?“

„To bude záležet na tom, jestli budeš dobrej,“ uculil se Julian, rozepl si košili a nechal ji volně spadnout ze svých ramen na huňatý koberec. Benedict jen ztěžka polkl a ucítil tlak ve svých kalhotách.

„Kurevsky dobrej,“ opáčil vzrušeně a odtáhl Juliana do ložnice.

***

Řítili se do pekla.

A ani jednomu to nevadilo…