Victor - pt. 8

ano, jsem příšerná bloggerka, to musím přiznat. Mé odmlky bývají dlouhé a nepravidelné a nečekané a bůh-ví-jaké-ještě. Pravdou je, že mě to celkem mrzí, jenže tak nějak nevím, jak to celé změnit. Neumím psát z donucení. Píšu jen, když chci a mám nápad. A protože se v posledních měsících v mém životě hodně věcí změnilo, asi se má múza malinko zazimovala.

No, nicméně, tady to je. Poslední kapitola Victora, snad budete spokojeni. Tenhle Victor, ten mi asi bude docela chybět :) No, už vás nebudu zdržovat, pokus ještě nějaké "Vás" je. A udělalo by mi příšernou radost, kdybyste to nějak zhodnotili v komentáři :)

***

Victor - pt.8

Most přes řeku Temži byl naprosto prázdný, žádný zbloudilý turista či chorobný workoholik plahočící se domů nebyl v dohledu. Kostelní hodiny kdesi v dáli odbyly třetí hodinu ranní a já tam stál, na okraji mostu, hypnoticky jsem hleděl dolů, do hrozivě temné vody.  Jen já a on. A ten třetí, těžko je od sebe rozlišit. V hlavě mi zní slova, která měla být odpovědí na tolik tíživou otázku.

„Musíme tam, kdes to celé chtěl skončit poprvé. Ještě jako James Lloyd. Musíš dokončit, co on započal…“

Nic víc, nic míň. Poslední objetí s Arthurem, Nevím, zda je to James, nebo Victor, kdo pláče strachem a zoufalstvím. Bojím se, bojím se, že nemá pravdu. Nechtěl jsem znova prožít ten svíravý pocit chladu vody, obepínající vaši hruď. Dusíte se, chcete dýchat, ale vaše plíce dostanou jen vodu. Při zamžené vzpomínce na ten pocit se otřesu.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem těžce.

„Já tebe, Victore. Nikdy jsem nepřestal.“

„Budeš se mnou?“

„Na konci cesty. Budu čekat, tam, kde jsme se domluvili,“ pozdvihl hořce pravý koutek a z očí mu vytryskly slzy.

„Slibuješ?“

„Slibuju,“ zašeptal do tmy a opřel na mě své čokoládové zraky. Oči do duše, možná na tom něco bude. 

Viděl jsem až na dno. Věděl jsem, že to bude dobrý.

Zavřel jsem oči.

Zvedl jsem nohu.

Naklonil svůj trup.

A gravitace dokonala zbytek.

Padal jsem snad tisíce let, než jsem narazil na hladinu řeky. Uslyšel jsem prasknutí a vzápětí pronikavou bolest. Žebra se polámala jako sirky, zalapal jsem po dechu, ale nedostal nic, než vodu. Klesal jsem hlouběji do černočerné temnoty, hlava třeštila, plíce hořely, kůže mrzla. Všechny druhy bolesti v jedné.

Všechno bude dobrý, to byla poslední myšlenka, než jsem se ztratil, celá existence se smrštila do jediného obrazu. Jediné poslední myšlenky, jediného pocitu.

Tohle už jsem zažil.

Deja vu? Nikdy jsem neměl silnější pocit, než nyní, deset stop pod hladinou Temže, na hraně mezi žitím a smrtí. Už se to celé stalo. Už dvakrát jsem byl na okraji smrti, pokaždé v jiném těle. Pocit je však stejný. Neumíral jsem, stále jsem žil, jako kdyby existovalo ještě něco, co musím vidět.

Ať už vás zasáhne kulka nepřítele do prsou, nebo se pomalu topíte. Jiná bolest, to možná. Ale stejný prožitek. Zoufalství nad tím, že už nic dalšího nedokážete, úleva, že už to nebude nikdy bolet i zármutek pramenící z vědění, že nikdy více neuvidíte lidi, které milujete.

***

17. prosinec 1916, Italská fronta

Krčil jsem se v zákopu, v ruce pevně svíral pušku. Jsem tu sotva pár týdnů, přesto mám pocit, že kolem mě zemřely tisíce vojáků. Tisíce příběhů beznaděje a zklamání. Jen já tu pořád byl. Těžko říct, jak dlouho ještě budu pouhým divákem smrti.

Nad zákopy proletěla nová smršť kulek, tentokrát z německých kulometů. Snažím se přikrčit se ještě víc, po vzoru svých kolegů. Po pár minutách kulomety utichnou, přebíjí se. Naše šance. Velitel dává povel k postupu. Srdce mi buší až v hrdle, nedokážu to kontrolovat. Běžím rychle, puška mě při každém kroku udeří do stehna. Snažím se ji otočit tak, aby mi nezavazela, když najednou ucítím podivně tupou bolest na prsou.

Chci běžet dál, ale nejde to. Ruce i nohy mám jako z olova, teprve teď mi dochází, co se stalo.

Už nejsem jen divákem.

Bolest se šíří po celé hrudi, padám do čerstvě napadaného sněhu. Je to téměř poetické, na mé tělo se snáší nové a nové vločky. Rudá krev barví panensky čistý sníh doruda, stydím se za sebe, takhle zničit tu nádheru.

Jsem sám. Ve smrti jste vždycky sami. Ostatní vojáci se krčí v dalším zákopu, kdyby pro mě šli, dopadnou stejně. Chápu to. Já jsem jasný, můj osud už nezmění. Jsem tu jen já, pomalu umírající.

Myslím na Victora. Na to, jak mu dopis, který mu pošlo, zlomí srdce. Zdůraznil jsem, že v případě smrti chci, aby ten dopis poslali jemu. Ne rodině, ale jemu. Zapisovatelka se na mě sice dívala udiveně, ale nakonec mi vyhověla. Nemyslel jsem si, že na to skutečně přijde. Je to absurdní, byl jsem ve válce, šance, že zemřu, byla obrovská a já s tím přesto vůbec nepočítal. Už nikdy ho neuvidím, nenapadlo by mě, jak bolestné to může být. Ne kulka, ne krev, ale to samotné vědomí. Myslím na něj, nemůžu přestat. Když přestanu, zemřu sám, bez něj, bez rozloučení.

A to přece nesmím. Vybavím si jeho silné paže, čokoládové oči i medově hladivý baryton. Chlad prostupuje mým tělem, ještě chvíli a bude konec. Slzy mi stékají z očí, vzpomenu si na náš první polibek a rozvzlykám se ještě víc. Přes bolest, kterou mi to působí, nepřestanu, nemůžu.

Když se naposled nadechnu, cítím mír.

Shledáme se. V jiné době a na jiném místě.

Poslední myšlenka. A pak už jen tma.

***

Mým ztuhlým tělem projede záchvěv, stále žiju. Jsem téměř na dně, nade mnou patnáct stop ledové vody a pode mnou bahnité dno. Bolest se stupňuje, tíha vody mě drtí a já pořád nemohu zemřít. Nemohu uzavřít něco, co není dokončené.

***

Arthur byl na univerzitě, když byl dopis doručen. Jakmile uviděl adresáta, srdce mu vynechalo úder. Věděl, co to znamená, stejně tak věděl, že mu ten dopis rozdrásá srdce. Když trhal obálku, třásly se mu prsty a po tvářích stékaly slzy. Okamžitě ten rukopis poznal – jen Victor přeškrtával písmeno t tak rozmáchle. Zvláštní, čeho si všimnete, když se vám hroutí svět.

Můj nejdražší Arthure,

Jestli tohle čteš - a já se modlím k Bohu samotnému, abys nečetl - víš, co to znamená. Zemřel jsem, je to prosté. To se ve válkách stává. Války jsou nejhorší věc, kterou člověk vymyslel, snad aby vyvážil krásu lásky.Necítím se jako hrdina, spíše jako zbloudilý poutník, který hledá cestu ven.

Důvod, proč tohle psaní píši je prostý. Chci, abys věděl jednu věc, jednu jedinou, než umlknu nadobro. Ničeho nelituji. Měsíce strávené s tebou v náručí byly ty nejkrásnější v mém životě, Bůh je mým svědkem, že jsem se nikdy necítil více naživu. Snad jsem si tím neuvěřitelným štěstím vypotřeboval život dopředu, i to jest možným. Vím však zcela jistě, že ty jsi ta nejčistší a nejkrásnější věc v celém mém životě a nechci, aby sis cokoli z toho, co se stalo, kladl za vinu. Bylo to mé rozhodnutí a já bych jej učinil stokrát znovu, kdybych musel. Tolik si tě cením, můj drahý Arthure, život bez tebe byl by pustinou, pouští plnou utrpení.

Žij svůj život šťastně, věř, že já šťastným byl, jen kvůli tobě.¨

Setkáme se, neboj.

Na jiném místě a v jiné době.

Miluji tě, tak, jako nikoho jiného.

Tvůj,

Victor

Slzy máčely tenký dopisní papír. Je mrtvý. Nic už nemá cenu. Nikdy nenajde někoho, jako on, to on byl jeho druhá polovina. Klesl na postel a plakal, dokud neusnul vyčerpáním.

Ještě ten večer si objednal odvoz na panství, kde žil Victor. Přelezl plot a přeběhl celou zahradu až k jejich místu. To zde se tolikrát sešli. A zde si dali sbohem.

Počká tu na něj. Třeba stovky let.

On přijde.

***

Naposledy se proberu z bezvědomí. Plíce jsou plné vody a já cítím, že je konec. Bolest pomalu odplouvá, najednou mé tělo neváží nic a můžu letět, kamkoli chci.

***

„Zástava srdce! Defibrilátor na 250. Teď!“ vykřikl vedoucí kardiolog. Tělo Jamese Lloyda sebou však jen bez odezvy trhlo.

„Nabít na 300. Ustupte. Teď!“  EKG jen odevzdaně vyskočilo, aby se pak zase stalo nekončící linkou.

„Nemá to cenu. Je mrtvý. Sestro, zapište to. Čas smrti: 3:10 ráno,“ prohodil směrem k sestře a nechal ostatní, aby odvezli tělo na pitevnu.

***

Je úplněk, tak jako, když se potkali poprvé. Victor prochází zahradou, až do toho nejodlehlejšího konce, ví, že tam na něj čeká. Přece se tak dohodli. S každým krokem je netrpělivější, v žaludku mu mravenčí radostí z toho, že jej za chvíli opět uvidí, a přece je z toho malinko nervózní. Ale to on bývá vždycky, pořád nemůže uvěřit, že může být s ním.

Stojí tam, oči upřené přímo na něj, tak, jak to vždycky dělává. Ví, že to miluje, proto to dělá. Victor se jen pousměje, po tvářích stékají slzy radosti.

„Rád tě vidím,“ dostane ze sebe, ví, jak moc nedostatečná ta slova jsou, ví, že je spousta dalších věcí, které mohl říct, a přesto se na nic jiného nezmůže. Jen mu padne okolo ramen a přitiskne se k němu tak těsně, jak jen může. Všechno je v pořádku. Všechno je tak, jak má být.

„Vidíš, počkal jsem,“ zasměje se Arthur a vezme jeho obličej do dlaní, vteřinku před tím, než jej políbí.

„Už nikam nepůjdu,“ zašeptal Victor a znovu jej objal.

„Slibuješ?“

„Slibuju…“