Victor - pt.7

Late is better than never...alespoň v to doufám. Řečeno poeticky, láska kolující v žilách mých urychluje tok času...:D

7

Na kratičký okamžik jsem otevřel oči. Místo dřevěného stropu vesnického domu, na který jsem byl doposud zvyklý, jsem civěl do bíle vymalovaného stropu jednoho z nemocničních pokojů. Matně jsem slyšel pípání přístrojů, necítil jsem nohy. Na prsou mne bolelo, okolo mě pobíhala sestra, dala mi nějakou injekci, příšerně to pálilo, chtěl jsem křičet, ale neovládal jsem vlastní tělo. V krku mě cosi tlačilo, dusilo mě to a já neměl sílu proti tomu bojovat. Netrvalo dlouho a já opět ztratil vědomí, snad pod tíhou sedativ, možná jen z vlastního vyčerpání.

***

„Už jsi zpátky, Victore?“ ozvalo se u mé hlavy a já sebou vyděšeně trhl.

„Co, co se to, proč nejsem v nemocnici? Jak to, že jsem byl v nemocnici? A proč, proč se vznášíš, když chodíš, co se to se mnou děje-„ mumlal jsem zmateně, vůbec nic jsem nechápal. Neměl jsem nejmenší ponětí, co je a co není skutečné. Realita se kousek po kousku rozpadala a jediné, co mi zbývalo, byly zmatené pocity, které jsem neuměl, nebo možná jen nechtěl uchopit.

„Slíbil jsem, že na tebe počkám, pamatuješ?“ zašeptal, téměř zlověstně. Naskočila mi husí kůže. Jen jsem roztřeseně přikývl.

„Pořád na tebe čekám, víš? Pořád tu nejsi. Neuvědomil jsem si to. Nejsi to ty, ne úplně,“ pokračoval Arthur a s každým jeho slovem ve mně rostl strach a nervozita.

„Nejsi Victor. Ne zcela. Pořád v sobě nosíš kus své hostinské duše. Už dvakrát jsi ten boj prohrál a já nevěděl proč. Teď už to vím.“

„O čem to mluvíš, já nechápu-“

„James Lloyd nezemřel. V tom to je. Pořád žije a nutí tě se skrývat. Musí zemřít a uvolnit místo tvé duši.“

„Děsíš mě,“ vytřeštil jsem oči a začal se klepat.

„Nemáš důvod být vyděšený, Victore. Na tohle ses připravoval celých těch dvaatřicet let v jeho těle. No tak si vzpomeň.“

A mě to došlo. Všechno bylo tak očividné, a já se přesto nedokázal dobrat výsledku. Až nyní. Obraz se pomaloučku vyjasňoval. Leitmotiv malby vlastního osudu mě však rozhodně neuklidnil, ba naopak. Rozcupoval poslední zbytky zdravého rozumu a zanechal mě úplně bezmocného.

Zavřel jsem oči…

***

Bylo mi jedenáct, když se to stalo poprvé. Nebo spíš poprvé, kdy tomu mí rodiče začali věnovat pozornost. Však víte, mnoho podivností mladičké lidské duše lze svést na přehnanou dětskou fantazii. Jenže ten den bylo něco jinak. Poprvé jsem se stal někým jiným.

Pamatuji si čekárnu doktora Elliota, špičku ve svém oboru. Pamatuji si, jak ke mně mluvil a já netušil, co má na mysli. Nevybavoval jsem si, že dopoledne jsem odmítal jít do školy, ani svůj hysterický záchvat kvůli tomu, že jsem uviděl televizi.

„Vzpomínáš si na Victora?“ zeptal se mě doktor Elliot zpříma. Jeho hluboký hlas rezonoval prostornou kanceláří a já netušil, proč se na něco takového ptá.

„Ne. Žádnýho Victora neznám. Proč se ptáte? A proč mě sem vlastně matka přivedla?“

„K tomu se dostaneme, Jamesi, neboj, všeho do času. Jsi tu proto, žes měl dnes dopoledne menší panický atak.“

„Nic takovýho si nepamatuju,“ trval jsem na svém, tak tvrdohlavě, jak je u jedenáctiletých kluků obvyklé.

„To je u takových záchvatů naprosto běžné,“ trval na svém lékař.

„Jakejch záchvatů, proboha!“ vykřikl jsem, vyskočil jsem ze židle. Stačil však jediný pohled doktora Elliota a já se zase uklidnil a posadil se zpět na své místo.

„Promiňte,“ pípl jsem pokorně. Doktor jen chápavě přikývl.

„Vím, že to je pro tebe těžké. První věc ale je přiznat si, že máš problém. Vím, že si to nepamatuješ. Ale ty zase musíš věřit mně. Říkám čirou pravdu. A když mi budeš důvěřovat, když budeš spolupracovat, dobereme se, jak se říká, k jádru pudla. Dokážu ti pomoct, ale nesmíš se bránit. Rozumíme si?“

Jen jsem přikývl.

„Takže, co si pamatuješ z dnešního dopoledne?“ otázal se doktor Elliot.

„Já. Já nevím. Vlastně, vůbec nic,“ zamrkal jsem, abych zahnal slzy. Cítil jsem se příšerně.

„To nic, Jimmy, to nic. Nemůžeš za to. Já ti teď popíšu, co se stalo, pokud ti to oživí vzpomínky, řekneš mi, dobře?“ polknul jsem další várku slz a přikývl jsem. Poslouchal jsem doktorův zvučný hlas s nenápadným australským přízvukem a zkoušel si vzpomenout na cokoli, co by se jen vzdáleně podobalo jeho příběhu. Přesně tohle to pro mě bylo – příběh. Rozhodně ne má realita.

O hodinu později jsem znovu seděl v čekárně, doktor mluvil s mými rodiči. A poprvé padlo to slovo se zvláštně dramatickým zvukem – schizofrenie. A doktorova domněnka se potvrdila, když jsem během šesti následujících týdnů měl osmadvacet záchvatů, zcela totožných s tím prvním. Dostal své první léky a můj život se vrátil do normálu. Vystudoval jsem školu, stal se makléřem.

Na Victora jsem vlastně úplně zapomněl.

Až do teď. Teď tu znovu byl a já neměl ponětí, co je výplod mé fantazie a co realita. Sám doktor Ellitot řekl, že s případem tak silné druhé osobnosti se ještě nesetkal. Co když ta druhá osoba vůbec nebyl výtvor mého mozku, ale duše Victora?

Já vím, zní to šíleně. Věděl jsem to, nikdy jsem na tyhle věci moc nevěřil. Jenže nyní, ve světle okolností tak podivných, že jsem je nedokázal odlišit od snu, mi nic nepřipadlo nemožné. Dočista jsem ztratil svůj rozum. A neměl jsem nejmenší tušení, co s tím.

***

„Chceš mě zabít?“ zeptal jsem se přímo. Nenacházel jsem krásný fráze, které by to sdělení nějak zjemnily. Svraštěl obočí a vytřeštil oči.

„Ne! Victore, jak jsi na to proboha přišel? Zabil bych vás oba. To nechci, ach Victore, prosím, pochop mně,“ seděl tam, obličej složený v dlaních, v celé té své podivně děsivé a povýšené kráse.

„Nechápu. Umíral jsem a tys mě nechal. Ležel jsem na podlaze, nemohl jsem dýchat a tys jen koukal. Je to to samý, jen nepřímo udělaný.“ Věděl jsem, jak krutá ta slova jsou. A i kdybych nevěděl, okamžitě bych to zpozoroval v jeho očích. Jako bych probodl jeho srdce.

„To. To nejsi ty, Victore, pochop to! Jeho neznám, jediné co vím je, že on už dávno umírá a že ti brání vrátit se ke mně!“ vykřikl a prudce vstal ze židle, začal pochodovat ode zdi ke zdi, s rukama zkříženýma na prsou.

„C-cože?“ vykoktal jsem ze sebe a klesl jsem na podlahu. On jen vytřeštil oči a přešel ke mně.

„Co se stalo, Victore? Co jsem řekl?“ zamumlal a pokusil se mě vzít okolo ramen. Vytrhl jsem se mu.

„Umírám? Kdy jsi mi to hodlal říct!?“ rozkřikl jsem se, na tvářích jsem ucítil horké slzy.

„Já, myslel jsem, že to víš. Že si pamatuješ, co se ti stalo,“ dostal ze sebe zmateně. Další kousek skládačky zapadl na místo.

„Takže, to v tý nemocnici – to je moje realita?“ vydechl jsem poděšeně.

„Ne. To je realita Jamese Lloyda. Tvoje realita je tady, Victore. U mě. Psals to tak, čítával jsem ten dopis pořád dokola. Zůstaneš, vrátíš se ke mně. A vrátil ses, přesně, jak jsi slíbil. Tohle všechno je tvoje skutečnost. james Lloyd nic neznamená.“

„Znamená! Já jsem James Lloyd!“

„Nejsi.“

„Jsem!“

„Kdy ses narodil? Když jsi James Lloyd, řekni, kdy ses narodil.“

„Čtvrtého listopadu 1890!“ ta slova ze mě vyletěla sama, nevěděl jsem, jak jsem se to datum dozvěděl. Byl jsem si jen jistej tím, že to jsem říct neměl. Stál jsem tam, jako opařený a pomalu té myšlence propadal.

Najednou se to ve mně zlomilo, všechny důvody, proč lpět na vlastní přítomnosti se rozpustily v naději na klid. Když to celý skončím, když se zbavím Jamese Lloyda uvnitř sebe, budu svobodný, budu milován. Všechno bude lepší, míň komplikovaný. Všechno tím vyřeším.

Budu šťastný.

Neměl jsem už nic, k čemu bych se měl vrátit. Nebyl jediný důvod, proč bych měl lpět na Jamesi Lloydovi.

„Jak?“

„Co prosím?“

„Victor se neobjevil dvacet let. Proč se teď vrátil?“

„Bral jsi léky. Bral jsi tak silné léky, že ses sám zašlapal do země. A teď ti léky vysadili, protože se bijí s anestetiky. Dostal jsi šanci, Victore, musíš se jí chopit. Nedokážu žít bez tebe.“

„Proto chceš, abych zabil kus sebe,“ opáčil jsem roztřeseně.

„Není to tak dramatické.“

„Cože?“

„No, dobře, malinko teatrální to možná je, ale Victore, věř mi, jinak to nejde. Přísahali jsme si, pamatuješ?“ Přistihl jsem se, jak téměř neznatelně přikyvuji. Smíření – je neuvěřitelné, jak osvobozující dokáže být. Smířil jsem se s tím, že se zbavím části sebe, abych dal šanci té druhé, která zemřela již dávno. Bylo zvláštní, jak málo strachu jsem cítil. Snad jsem se skutečně stával Victorem.

„Jak to mám udělat? Sám jsi řekl, že mě nemůžeš zabít.

„Musíme tam, kdes to celý chtěl skončit poprvé. Ještě jako James Lloyd. Musíš dokončit, co on započal…“