Late is better than never...alespoň v to doufám. Řečeno poeticky, láska kolující v žilách mých urychluje tok času...:D
7
Na kratičký okamžik jsem otevřel oči. Místo dřevěného stropu
vesnického domu, na který jsem byl doposud zvyklý, jsem civěl do bíle
vymalovaného stropu jednoho z nemocničních pokojů. Matně jsem slyšel
pípání přístrojů, necítil jsem nohy. Na prsou mne bolelo, okolo mě pobíhala
sestra, dala mi nějakou injekci, příšerně to pálilo, chtěl jsem křičet, ale
neovládal jsem vlastní tělo. V krku mě cosi tlačilo, dusilo mě to a já
neměl sílu proti tomu bojovat. Netrvalo dlouho a já opět ztratil vědomí, snad
pod tíhou sedativ, možná jen z vlastního vyčerpání.
***
„Už jsi zpátky, Victore?“ ozvalo se u mé hlavy a já sebou
vyděšeně trhl.
„Co, co se to, proč nejsem v nemocnici? Jak to, že jsem
byl v nemocnici? A proč, proč se vznášíš, když chodíš, co se to se mnou
děje-„ mumlal jsem zmateně, vůbec nic jsem nechápal. Neměl jsem nejmenší
ponětí, co je a co není skutečné. Realita se kousek po kousku rozpadala a
jediné, co mi zbývalo, byly zmatené pocity, které jsem neuměl, nebo možná jen
nechtěl uchopit.
„Slíbil jsem, že na tebe počkám, pamatuješ?“ zašeptal, téměř
zlověstně. Naskočila mi husí kůže. Jen jsem roztřeseně přikývl.
„Pořád na tebe čekám, víš? Pořád tu nejsi. Neuvědomil jsem
si to. Nejsi to ty, ne úplně,“ pokračoval Arthur a s každým jeho slovem ve
mně rostl strach a nervozita.
„Nejsi Victor. Ne zcela. Pořád v sobě nosíš kus své
hostinské duše. Už dvakrát jsi ten boj prohrál a já nevěděl proč. Teď už to
vím.“
„O čem to mluvíš, já nechápu-“
„James Lloyd nezemřel. V tom to je. Pořád žije a nutí
tě se skrývat. Musí zemřít a uvolnit místo tvé duši.“
„Děsíš mě,“ vytřeštil jsem oči a začal se klepat.
„Nemáš důvod být vyděšený, Victore. Na tohle ses připravoval
celých těch dvaatřicet let v jeho těle. No tak si vzpomeň.“
A mě to došlo. Všechno bylo tak očividné, a já se přesto
nedokázal dobrat výsledku. Až nyní. Obraz se pomaloučku vyjasňoval. Leitmotiv
malby vlastního osudu mě však rozhodně neuklidnil, ba naopak. Rozcupoval
poslední zbytky zdravého rozumu a zanechal mě úplně bezmocného.
Zavřel jsem oči…
***
Bylo mi jedenáct, když se to stalo poprvé. Nebo spíš poprvé,
kdy tomu mí rodiče začali věnovat pozornost. Však víte, mnoho podivností
mladičké lidské duše lze svést na přehnanou dětskou fantazii. Jenže ten den
bylo něco jinak. Poprvé jsem se stal někým jiným.
Pamatuji si čekárnu doktora Elliota, špičku ve svém oboru.
Pamatuji si, jak ke mně mluvil a já netušil, co má na mysli. Nevybavoval jsem
si, že dopoledne jsem odmítal jít do školy, ani svůj hysterický záchvat kvůli
tomu, že jsem uviděl televizi.
„Vzpomínáš si na Victora?“ zeptal se mě doktor Elliot
zpříma. Jeho hluboký hlas rezonoval prostornou kanceláří a já netušil, proč se
na něco takového ptá.
„Ne. Žádnýho Victora neznám. Proč se ptáte? A proč mě sem
vlastně matka přivedla?“
„K tomu se dostaneme, Jamesi, neboj, všeho do času. Jsi tu
proto, žes měl dnes dopoledne menší panický atak.“
„Nic takovýho si nepamatuju,“ trval jsem na svém, tak
tvrdohlavě, jak je u jedenáctiletých kluků obvyklé.
„To je u takových záchvatů naprosto běžné,“ trval na svém
lékař.
„Jakejch záchvatů, proboha!“ vykřikl jsem, vyskočil jsem ze
židle. Stačil však jediný pohled doktora Elliota a já se zase uklidnil a
posadil se zpět na své místo.
„Promiňte,“ pípl jsem pokorně. Doktor jen chápavě přikývl.
„Vím, že to je pro tebe těžké. První věc ale je přiznat si,
že máš problém. Vím, že si to nepamatuješ. Ale ty zase musíš věřit mně. Říkám
čirou pravdu. A když mi budeš důvěřovat, když budeš spolupracovat, dobereme se,
jak se říká, k jádru pudla. Dokážu ti pomoct, ale nesmíš se bránit.
Rozumíme si?“
Jen jsem přikývl.
„Takže, co si pamatuješ z dnešního dopoledne?“ otázal
se doktor Elliot.
„Já. Já nevím. Vlastně, vůbec nic,“ zamrkal jsem, abych
zahnal slzy. Cítil jsem se příšerně.
„To nic, Jimmy, to nic. Nemůžeš za to. Já ti teď popíšu, co
se stalo, pokud ti to oživí vzpomínky, řekneš mi, dobře?“ polknul jsem další
várku slz a přikývl jsem. Poslouchal jsem doktorův zvučný hlas
s nenápadným australským přízvukem a zkoušel si vzpomenout na cokoli, co
by se jen vzdáleně podobalo jeho příběhu. Přesně tohle to pro mě bylo – příběh.
Rozhodně ne má realita.
O hodinu později jsem znovu seděl v čekárně, doktor
mluvil s mými rodiči. A poprvé padlo to slovo se zvláštně dramatickým
zvukem – schizofrenie. A doktorova domněnka se potvrdila, když jsem během šesti
následujících týdnů měl osmadvacet záchvatů, zcela totožných s tím prvním.
Dostal své první léky a můj život se vrátil do normálu. Vystudoval jsem školu,
stal se makléřem.
Na Victora jsem vlastně úplně zapomněl.
Až do teď. Teď tu znovu byl a já neměl ponětí, co je výplod
mé fantazie a co realita. Sám doktor Ellitot řekl, že s případem tak silné
druhé osobnosti se ještě nesetkal. Co když ta druhá osoba vůbec nebyl výtvor
mého mozku, ale duše Victora?
Já vím, zní to šíleně. Věděl jsem to, nikdy jsem na tyhle
věci moc nevěřil. Jenže nyní, ve světle okolností tak podivných, že jsem je
nedokázal odlišit od snu, mi nic nepřipadlo nemožné. Dočista jsem ztratil svůj
rozum. A neměl jsem nejmenší tušení, co s tím.
***
„Chceš mě zabít?“ zeptal jsem se přímo. Nenacházel jsem
krásný fráze, které by to sdělení nějak zjemnily. Svraštěl obočí a vytřeštil
oči.
„Ne! Victore, jak jsi na to proboha přišel? Zabil bych vás
oba. To nechci, ach Victore, prosím, pochop mně,“ seděl tam, obličej složený
v dlaních, v celé té své podivně děsivé a povýšené kráse.
„Nechápu. Umíral jsem a tys mě nechal. Ležel jsem na
podlaze, nemohl jsem dýchat a tys jen koukal. Je to to samý, jen nepřímo
udělaný.“ Věděl jsem, jak krutá ta slova jsou. A i kdybych nevěděl, okamžitě
bych to zpozoroval v jeho očích. Jako bych probodl jeho srdce.
„To. To nejsi ty, Victore, pochop to! Jeho neznám, jediné co
vím je, že on už dávno umírá a že ti brání vrátit se ke mně!“ vykřikl a prudce
vstal ze židle, začal pochodovat ode zdi ke zdi, s rukama zkříženýma na
prsou.
„C-cože?“ vykoktal jsem ze sebe a klesl jsem na podlahu. On
jen vytřeštil oči a přešel ke mně.
„Co se stalo, Victore? Co jsem řekl?“ zamumlal a pokusil se
mě vzít okolo ramen. Vytrhl jsem se mu.
„Umírám? Kdy jsi mi to hodlal říct!?“ rozkřikl jsem se, na
tvářích jsem ucítil horké slzy.
„Já, myslel jsem, že to víš. Že si pamatuješ, co se ti
stalo,“ dostal ze sebe zmateně. Další kousek skládačky zapadl na místo.
„Takže, to v tý nemocnici – to je moje realita?“ vydechl
jsem poděšeně.
„Ne. To je realita Jamese Lloyda. Tvoje realita je tady,
Victore. U mě. Psals to tak, čítával jsem ten dopis pořád dokola. Zůstaneš,
vrátíš se ke mně. A vrátil ses, přesně, jak jsi slíbil. Tohle všechno je tvoje
skutečnost. james Lloyd nic neznamená.“
„Znamená! Já jsem James Lloyd!“
„Nejsi.“
„Jsem!“
„Kdy ses narodil? Když jsi James Lloyd, řekni, kdy ses
narodil.“
„Čtvrtého listopadu 1890!“ ta slova ze mě vyletěla sama,
nevěděl jsem, jak jsem se to datum dozvěděl. Byl jsem si jen jistej tím, že to
jsem říct neměl. Stál jsem tam, jako opařený a pomalu té myšlence propadal.
Najednou se to ve mně zlomilo, všechny důvody, proč lpět na
vlastní přítomnosti se rozpustily v naději na klid. Když to celý skončím,
když se zbavím Jamese Lloyda uvnitř sebe, budu svobodný, budu milován. Všechno
bude lepší, míň komplikovaný. Všechno tím vyřeším.
Budu šťastný.
Neměl jsem už nic, k čemu bych se měl vrátit. Nebyl
jediný důvod, proč bych měl lpět na Jamesi Lloydovi.
„Jak?“
„Co prosím?“
„Victor se neobjevil dvacet let. Proč se teď vrátil?“
„Bral jsi léky. Bral jsi tak silné léky, že ses sám zašlapal
do země. A teď ti léky vysadili, protože se bijí s anestetiky. Dostal jsi
šanci, Victore, musíš se jí chopit. Nedokážu žít bez tebe.“
„Proto chceš, abych zabil kus sebe,“ opáčil jsem roztřeseně.
„Není to tak dramatické.“
„Cože?“
„No, dobře, malinko teatrální to možná je, ale Victore, věř
mi, jinak to nejde. Přísahali jsme si, pamatuješ?“ Přistihl jsem se, jak téměř
neznatelně přikyvuji. Smíření – je neuvěřitelné, jak osvobozující dokáže být.
Smířil jsem se s tím, že se zbavím části sebe, abych dal šanci té druhé,
která zemřela již dávno. Bylo zvláštní, jak málo strachu jsem cítil. Snad jsem
se skutečně stával Victorem.
„Jak to mám udělat? Sám jsi řekl, že mě nemůžeš zabít.
„Musíme tam, kdes to celý chtěl skončit poprvé. Ještě jako
James Lloyd. Musíš dokončit, co on započal…“
Toto je desivé. Ja akosi nechcem aby musela jeho osobnosť ako James zmiznúť:( toto je to, čo sa deje schizofrenikom? Bože, ako sa potom rozhodnúť čo je skutočnejšie? Mám strach z konca príbehu. A mám pocit, že toto sa dobre skončiť nemôže...
ReplyDelete