Victor - pt.6

Tak, snad by se to dalo považovat za jistý druh vánočního dárku. Múza se naprosto nečekaně probrala, dala mi pár facek a dokopala mě k napsání tohoto. Opravdu se omlouvám, tak hrubou prodlevu jsem nečekala ani já. No, každopádně, tady to je, nejnovější novinky z Victorova života - blížím se ke konci vyprávění, hádám, že přibude tak jeden, dva, maximálně tři díly ;)

Takže, hezké a veselé Vánoce vám všem, co sem ještě občas zavítají :)
LinG
¨

Ležel vedle mě. Spal jako malé dítě, s lehkým úsměvem na tváři a ruměncem na lících. Na jeho obličej dopadaly první sluneční paprsky a já si uvědomil, že je to poprvé, co jej vidím ve dne. Napadla mě směšná myšlenka o tom, že se možná v příštích pár vteřinách rozplyne, jako sen, který sníte ještě chvíli po probuzení, avšak poté nenávratně odletí.

Jenže on tu stále spal, s dlouhými temnými řasami, s plnými rty zvlněnými do úsměvu, i s jemným, téměř neznatelným strništěm na bradě. Nemohl jsem tomu uvěřit, po tolika měsících samoty tu se mnou někdo byl.

Neuvědomil jsem si, jak osamělý jsem, dokud jsem nepoznal jeho…

 „Victore?“ zamumlal se zavřenýma očima, rukou poslepu nahmatal mou dlaň a stiskl.

„Dobré ráno,“ odpověděl jsem s úsměvem a políbil jej na tvář.

„Je to hezké, být tu s tebou,“ zašeptal v odpověď a usmál se.

„Napadl sníh,“ prohodil jsem.

„Já vím, všiml jsem si,“ odpověděl tiše a protřel si oči. Slova se rozplynula a já strnul v tichu, jen jsem pozoroval svého nového milence.

Nového. Spíše znovu objeveného.

„Pojď sem,“ zašeptal Arthur a jemně mě stáhl zpět do peřin. Přitiskl mě těsně k sobě a já si byl najednou jistý tím, že nic lepšího mě nemohlo potkat…

***

Arthur znovu usnul. Chvíli jsem jej se zalíbením pozoroval, pak ve mně však narostla zvědavost. Jak to pokračovalo s Victorem? Nedostal jsem se dál, než k první noci. Nenápadně jsem se vytratil z pokoje a zamířil do studovny, kde ležel rozečtený deník. Posadil jsem se do křesla a otevřel jej na založené straně.

***

Leželi jsme pod rozkvetlou třešní, na měkké trávě, v nejzazším koutu zahrady, kam ani služebné nechodily. Bylo to poslední místo, kam jsme mohli. Jak symbolické, sdělit ty hrozné noviny na tomhle místě, kde jsme se za ty čtyři roky tolikrát potají sešli. Dnes naposled.

„Otec o nás ví,“ vypadlo ze mne, zatímco jsem čechral jeho havraní prameny. Trhnul sebou, zřetelně jsem cítil, jak se celý otřásl. 

„Jak to víš?“ zašeptal se sevřeným hrdlem.

„Řekl mi to. A taky řekl, že to mám ukončit,“ pokračoval jsem, každé slovo bylo dalším bodnutím do mého srdce.

„Ach Victore, to nesmíš, to nemůžeš myslet vážně?“ zalapal vyděšeně po dechu. A mě to v tu chvíli došlo. Nedokážu mu jen tak dát sbohem. Nemohl bych žít bez těch velkých čokoládových očí, neuměl bych existovat bez sytého barytonu s lehounkým, jako letní vítr hladivým přízvukem. Zamrkal jsem, abych zahnal slzy.

„Já to nesvedu, Arthure. Miluji tě, tak, jako dosud nikoho jiného. Nic jiného mi nezbývá, prosím, pochop to, Arthure.“

„Victore, pověz prosím, že to není pravda,“ vydechl roztřeseně Arthur.

„Otec řekl, že tě mám opustit a odejít do armády, na půl roku na frontu. Musím tam jít, rodina by se mne jinak zřekla, Arthure. Neuživil bych se, potřebuju nějaké peníze do začátku. Ale až se vrátím, dostanu od otce vyplacený podíl z firmy. Odejdu odsud.  Ach, Arthure, řekni, prosím, že bys se mnou odešel,“ vypadlo ze mě, snad kostrbatěji, než jsem zamýšlel.

„Odešel, to ano. Ale Victore, co když zemřeš? Čtu noviny, proboha, víš, kolik vojáků denně zabijí? Nechci žít bez tebe,“ zavzlykal do mé košile Arthur. Sevřel jsem ho o něco pevněji, jako kdyby to objetí mohlo zvrátit můj nucený odchod.

„Nebudeš žít beze mne, slibuju. Vrátím se pro tebe,“ zašeptal jsem do jeho vlasů. Vnitřnosti mi však sevřela chladná ruka strachu, věděl jsem, že má pravdu. Měl jsem před sebou velice nejistou budoucnost. Zarputile jsem se však snažil věřit tomu, že budu patřit k těm šťastnějším.

„Slibuješ, že se pro mě vrátíš?“ zamumlal rozrušeně Arthur.

„Slibuji. Nic mi nezabrání, abych se vrátil.“

„Počkám na tebe, Victore, přímo tady,“ zašeptal rozklepaně a zoufale mě políbil.

***

„Victore, probuď se,“ zatřásla se mnou čísi ruka a já pomalu rozlepil oční víčka. Arthur se nade mnou skláněl, na tváři měkký úsměv.

„Arthure? Asi jsem usnul, jak dlouho-“

„Asi dvě hodiny. Uvařil jsem oběd. Moc tu toho nemáš, ale něco se z toho dalo vytvořit,“ zazubil se a popadl mě za ruce. Trhnutím mě postavil a krátce mě políbil.

„Tak pojď, ať to celé nevystydne,“ zamumlal do polibku a vyšel z pokoje. Protřel jsem si oči a odložil deník na stolek. Nemohl jsem přestat myslet na Victora a na jeho odchod do armády. Nedokázal jsem pochopit, jak mohl někdo poslat své vlastní dítě do války jen proto, že miloval muže. Riskovat jeho život jen proto, že byl jiný, než se očekávalo. Zatřepal jsem hlavou a odešel jsem do jídelny.

Arthur seděl za stolem, před sebou talíř s něčím, co vypadalo jako hustá polévka. Posadil jsem se na protější volnou židli a nabral si jídlo z hrnce uprostřed stolu. Jedli jsme mlčky, jen občas jsem zvedl oči od jídla a potkal se s jeho pohledem. Oba jsme se obvykle usmáli, téměř vědoucně, a pokračovali v jídle. Snad jsme se báli, že slovy to celé pokazíme, podobně jako včera.  Ze slov pramení nedorozumění, to přede mnou řekl někdo hrozně sečtělý.

Teprve když jsme oba dojedli a já se odebral do kuchyně, abych umyl nádobí, promluvil.

„Victore, to co jsi říkal včera-“

„Já vím, přehnal jsem to. Víš, stává se mi to, prostě dřív mluvím, než myslím,“ rychle jsem opáčil.

„Ne, možná máš pravdu. Moc na tebe spěchám. Víš, jsem neuvěřitelně šťastný, že tu jsi, i když si mnoho nepamatuješ. Rád tu budu s tebou čekat na to, až si vybavíš vše. A budu se ti s tím snažit pomoci, jak nejlépe svedu. Miluji tě, víš?“ řekl tiše, zatímco utíral jeden z talířů.

„Vím, Arthure, musel bych bejt slepej, aby mi to uniklo,“ cukl jsem koutky a vtiskl mu polibek na tvář.

„Bylo to týden po tom, co jsem zjistil, že nejsem sám, kdo miluje toho druhého,“ řekl Arthur po chvilce ticha.

„Cože?“ svraštil jsem čelo.

„Naše první večeře. Chtěl jsi vědět, jak to bylo. Před ní jsme se scházeli jen krátce, jako dva zločinci, v tmavých koutech zahrady. To až, když tvá rodina odjela za příbuznými, jsi mne pozval do svého domu. Dal jsi ten večer služkám volno, uvařil jsi sám. Byl to nádherný večer, přesto, že jsi trochu přesolil kotlety. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsi pro mě stejně důležitý, jako můj vlastní život. Takhle to bylo,“ usmál se zasněně Arthur a položil poslední talíř na poličku.

„Děkuju. Vím, že je to pro tebe těžký,“ zamumlal jsem a přitáhl si ho do objetí.

„Není zač, Victore. Já, měl bych jít, potřebuji si pro něco zajít. Kolem deváté večer přijdu zase, dobře?“

„Dobře. Budu čekat,“ přikývl jsem a políbil ho. Arthur se otočil k odchodu. Pozoroval jsem, jak se ode mne vzdaluje, přes zahradu k místu, kde jsem jej spatřil poprvé. Tiše a poklidně, skoro jako kdyby-

-se vznášel. On se vznáší. To až teprve teď jsem si toho všiml. Nezanechával ve sněhu stopy. Prudce jsem zamrkal, hlavou mi proběhla vzpomínka na první noc, kdy jsem ho uviděl. Nepošlapal mi hlínu v záhonech, protože na ně vůbec nedošlápl. Je mou iluzí – alespoň částečně. Zatočila se mi hlava a já ztratil rovnováhu. Tvrdě jsem dopadl na zem, úplně jsem ztratil vládu nad tělem. Tak, jak se mi to poslední dobou tak často stávalo. Srdce bušilo jako splašené, vzduchu se nedostávalo, lapal jsem po dechu, ale žádný kyslík do plic neproudil. Hrdlo jsem měl bolestivě stažené, chtěl jsem křičet bolestí, ale nemohl jsem, celá hruď byla v jednom ohni.

„Victore, Victore!“ ozvalo se nade mnou, ten tolik známý hlas jsem slyšel tlumeně, udusaně, jako kdyby na mne křičel z hrozné dálky. Cítil jsem jeho paže, jeho mokré slzy na mé kůži. A pak jeho sevření povolilo. Oči jsem měl vytřeštěné, pozoroval jsem každý jeho pohyb, pomalu jsem si uvědomoval, že prohrávám boj s vlastním tělem. Jakoby si uvědomil, že to, co se děje, se má dít. Nechápal jsem to. Cítil jsem se hrozně, snad jsem umíral a on tam jen seděl a mumlal sám pro sebe.

„Takhle to musí být. Jinak to nepůjde. Takhle to musí být.“

Zavřel jsem oči.

***

„5 mg adrenalinu! Rychle, ztrácíme ho!“ ozval se hlas hlavního lékaře. Pokoj v londýnské nemocnici Holy Trinity byl najednou plný ruchu, sestřička připravila injekci a rychle ji podala pacientovi přímo do žíly.

„Defibrilátor na 200. Ustupte! Raz! Dva! Tři!“ lékař stiskl tlačítka na defibrilátoru a tělo muže s sebou hodilo.

„Bez pulzu! Znova. Nabíjím na 250. Ustupte! Raz! Dva! Tři!“ tělo muže znovu cuklo, rovná čára na EKG se dala do pohybu.

„Mám pulz. Zaintubovat, a nechat na přístrojích,“ zavelel doktor a odstoupil, aby mohla sestra zavést do pacientovy žíly kanylu.

Pacientovi jménem James Lloyd.