Puzzle

Chybí mi jeden kousek. Jeden kousek mne, kterej vlastně ani nejsem já sama. Je to on. Ten druhej, drahá polovička, tedy, jestli to lze říct i o muži. Chybí mi, je jak droga. Zatracenej heroin. Čím déle jsem s ním, tím víc mi pak chybí, když je pryč. Musím zvyšovat dávky, absťák je čím dál horší. Jedinej rozdíl je to, že tohle mě nezabíjí - ba naopak, dává mi to život.

Milovat je náročné a vyčerpávající. A přesto všechno, když proběhnete další metou, víte, že to stálo za to. Pokračujete v tom únavným běhu na dlouhou trať a ani si neuvědomujete, jak moc vám ten druhej přirůstá k srdci.



Ovládá vás. Ovládá vás a vy nechcete nic jinýho. Chci slyšet ten mazlivej hlas, vidět ty malý ohýnky v očích, kdykoli mluví o něčem, co ho zajímá. A ty samý plamínky tam jsou, když líbá mou kůži. Chci být v jeho blízkosti, chci na tu prchavou hodinku zapomenout úplně na vše, myslet jen na něj, vnímat jen to, co se ho týká. Chci myslet na to, jak zatracenej šťastlivec jsem, že je tu se mnou.

Ne teď. Teď tu není a nutí mě myslet na něj úplně stejně, jen tu není to uspokojení. Myslím na něj a vím, že ho ještě aspoň tři dny neuvidím. Je mi na nic z tý jednoduchý matematiky. Chtěla bych ho tu mít vedle sebe a nemůžu.

V příbězích je to o tolik jednodušší.
Hrdinové nemusí čekat týden na toho, bez koho nemůžou být.

Ale od toho jsou to příběhy. Jsou nereálné, smyšlené. 

Realita je složitější. 

Realita je krásnější. 

Nezatvrdněte v příbězích a vydejte se na vlastní maraton. 

Stojí to za to. :)

PS: V pátek čekejte pokračování mých nerealit :) - ještě uvidím, kterou rozepíšu dál...;)