Victor - pt.4

4

Když jsem toho rána vykoukl z okna, nejprve jsem nevěřil vlastním očím. Z oblohy, která se barvila do temně ocelového odstínu, se k zemi snášely velké sněhové vločky. Tady, v nejdeštivější části celého světa, v nejdeštivější dobu z celého roku, sněžilo. Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou, na světě už je vážně všecko špatně. Vylezl jsem z postele, přehodil si přes ramena těžkou, vlněnou deku a odešel jsem do kuchyně.

Mrknul jsem do kalendáře a s potěšením zjistil, že je neděle. Na závěr každého týdne jsem si totiž dopřával luxus čerstvé kávy. Zašátral jsem v poličce a položil na pult krabičku plnou hořkého prášku z Brazílie. Konvice na sporáku ostře zapískala, stáhl jsem ji a s úsměvem na rtech naplnil šálek před sebou.

Posadil jsem se do křesla a usrkl z hrnečku. Na čichové pohárky zaútočila silná vůně nápoje, jazyk mi sevřela důvěrně známá hořkost. Zavřel jsem oči a užíval si tu maličkost, která dělala můj život tady o tolik snesitelnější.

Zahleděl jsem se do zahrady a napadlo mě, co asi dělá mladík s temně hnědýma očima. Deptalo mě, že o něm vím tak málo. Uvědomil jsem si, že vlastně ani neznám jeho jméno. On o mně věděl úplně všecko. Tedy o mě.

O Victorovi. A já očividně Victorem byl. Alespoň v jeho očích barvy hořké čokolády. Nevědomky jsem do něj padal čím dál více. Ve snech jsem se stával Victorem, jen abych s ním mohl být o pár okamžiků déle. Okouzlovala mě nonšalantnost a elegance dob minulých, která čišela z každého jeho slova i pohybu. Přinášel klid do chaosu uvnitř mě a já o to za žádnou cenu nechtěl přijít. Asi ztrácím zdravý rozum.

Vstal jsem z křesla a s hrnečkem v ruce zamířil do prvního patra, rozhodl jsem se vyklidit tu starou ložnici. Přeci jen, minule jsem se k tomu vlastně nedostal. Otevřel jsem těžké dřevěné dveře a vdechl nečekaně čerstvý a chladný vzduch. Zřejmě jsem včera omylem nechal pootevřené okno. Proklopýtal jsem mezi hromádkami papírů až k dubové skříni v rohu místnosti, otevřel ji a s potěšením jsem zjistil, že je prázdná. Ideální místo pro haldu nepotřebných krámů.

Systematicky jsem bral hromádku za hromádkou, přenášel je na dno skříně. Za necelou půlhodinku jsem ji naplnil až po horní okraj, pokoj se stal nečekaně prostorným. S potěšením jsem shledal, že zdi jsou poměrně suché – tomuto pokoji se očividně problémy se střechou vyhnuly. Přesunul jsem se ke stolu, masivní dubové desce, která ve mně evokovala viktoriánské romány. Protřídil jsem veškeré papíry, knihy i veteš, která na stole ležela, většina skončila v odpadcích.

Místnost najednou vypadala téměř zabydleně – začínal jsem přemýšlet o tom, že se sem přestěhuji. Jediné, co mi zbývalo, byla postel. Nebesa byla celá zaprášená, nedokázal jsem odhadnout, jakou barvou původně oplývaly – za necelou čtvrthodinku jsem je vyměnil za čisté.

Vypadalo to takhle nějak ve Victorově době? problesklo mi hlavou. Četl si u toho velkého okna s roubenými okenicemi? Psal dopisy pro svého milence u dubového stolu? Lehával v posteli s nebesy? Neodolal jsem a položil se do měkkých matrací, vyvalil se na mne slabý zápach zatuchliny. Hleděl jsem ke stropu a přemýšlel, jestli tu někdy ležel se svým tmavookým milencem, debatoval o smyslu času, nebo jen líbal ty sladké rty. Záda se ozývala, přenášení těžkých stohů papírů se na mě podepsalo. Zavrtěl jsem se a najednou ucítil, že mě něco tlačí do zad. Nejprve jsem to považoval za vybouleninu v prastaré podušce. Když jsem však sáhl pod ni, s údivem jsem zjistil, že je to kniha.

Prohlédl jsem její obal, nenesla žádný titul, vázaná v měkké, hnědé kůži. Neměl jsem ponětí, co jsem to vlastně našel, dokud jsem ji neotevřel a nepřečetl pár slov, psaných rozmáchlým, avšak na svou dobu poměrně strohým rukopisem.

Zpovědi Victora Carnasse, prokletého vlastní duší, odmítaného vlastním svědomím…

Věděl jsem, že s největší pravděpodobností držím v ruce odpovědi na většinu svých otázek. Žilami mi proudil adrenalin, četl jsem ta slova stále znovu a nemohl tomu věřit. Držel jsem v ruce nejtajnější výpisky z duše mé vlastní minulosti.

Victor Carnass si psal deník. Deník velice osobního rázu, alespoň to vyplývalo z nadpisu.

Opatrně, s téměř posvátnou úctou jsem otočil na první stránku, nadepsanou datem 28. srpna 1910. Nadechl jsem se, jako kdybych se chystal potopit pod hladinu, a začal číst:

Netuším, nemám nejmenší ponětí, co se to se mnou stalo. Vídám jej všude, cítím jej všude, ta omamná vůně skořice linoucí se z jeho oblečení. Je to skořice, ach ano, lámal jsem si s tím hlavu celý večer. A ty oči, oči tak temné, že mne svádí k touze plné temnoty. Toužil jsem jej líbat, ach ano, bůh mne zatrať, prodal bych duši satanu, jen abych směl ochutnat ty pery. Však stále toužím. Jak prostopášná kurtizána, prahnu po rtech něžných, vsadím vše, co mám, že musejí chutnat kouzelně. Snad tropické ovoce? Či déšť skotských vrchů? Vítr Islandu či horkost Itálie? Přemýšlím o takových zvrácenostech, a přec v mých očích jest tím nejčistším, co jsem kdy poznal.

Včera jsem jej viděl na Hillcraftově oslavě narozenin. Jen čtyřikrát jsem jej potkal, jen čtyři večery a přec jej nemohu dostat z mysli. Vyprávěl o své rodině, dokázal bych jej poslouchat roky a stále bych byl stejně okouzlen. Vím, že nemohu, vím, že on rozhodně nesdílí mé nadšení, přesto však, možná, když se naň budu dostatečně dlouho koukat, třeba pochopí. Jen myslet na to je hřích, vím to. Celý svůj majetek bych však směnil za jedinou noc plnou toho hříchu. Bůh, zatrativ mne, sám sebe popírám, co jiného však mi zbývá?

Zamrkal jsem a zvedl oči od těch tolik intimních a upřímných slov. Uvědomil jsem si, jak moc musel Victor trpět. Ve své době mohl jen těžko doufat v opětované city tohoto druhu. Zamiloval se bez rozmyslu do neznámého mladíka a podlehl mu. Snil o něm, toužil po jeho přítomnosti. Potřeboval jsem vědět, jak to bylo dál. Otočil jsem proto o stránku dále a znovu se začetl…

***

„Victore!“ ozvalo se za mými zády a já ztuhl překvapením. Ten hlas bych poznal kdekoli. Pro mé uši byl jak rajská hudba, nejkrásnější symfonie sepsaná anděly. V nádražním vestibulu byl jako vždy lomoz, přesto jsem ten hlas dokázal oddělit.

„Arthure, kde vy se tu berete?“ otočil jsem se na něj a usmál se. Vnitřnosti tály pod vlivem jeho přítomnosti a já stěží zvládl zachovat klidnou tvář. V jedné ruce držel těžký lodní kufr, v té druhé svíral dva obrovské cestovní vaky. Kolem krku měl nedbale uvázanou šedou vázanku, přes ramena volně přehozený černý kabát, bylo vidět, že cestuje ve spěchu.

„Podzimní prázdniny. Letos je nebudu trávit na koleji, ale jedu za rodinou. Nebyl jsem doma od Hillcraftova plesu,“ objasnik mladík s úsměvem.

„Kolikátý ročník?“ zeptal jsem se.

„Oh, poslední, díky bohu. Brzy budu mít právo vést otcovu firmu. Alespoň z části.“

„Víte, mám cestu na Uppertownské panství. Mohl bych vás svézt, kdybyste chtěl.“

„To by bylo moc milé, Victore, vážně, nebudu vám na obtíž? Měl jsem totiž přijet až večerním vlakem. Nestihl jsem poslat telegram domů.“

„Vy? Nikdy, Arthure. Naopak, chyběl mi upřímný přítel.“

„To mě také, Victore. Jsem rád, že jsem doma,“ odtušil měkce Arthur a usmál se, přesně tím úsměvem, při kterém mi tály kosti.

„Ukažte, pomohu vám,“ nabídl jsem, a aniž bych čekal na odpověď, popadl jeden z jeho vaků.

„Děkuji, to jste nemusel,“ namítl Arthur tiše.

 „Ale jděte. Kdyby pro vás přijel řidič, pomohl by vám stejně, jako já,“ usmál jsem se a společně jsme vyrazili před budovu.

„Georgi! Mohl byste prosím vás zastavit i u Uppertownu? Potkal jsem přítele a slíbil jsem mu svezení,“ houkl jsem na svého kočího.

„Jistě pane,“ přikývl postarší muž sedící na kozlíku. Pomohl jsem Arthurovi naložit jeho zavazadla a pak jsem spolu s ním nastoupil do kočáru.

„A odkud vlastně jedete, Victore? Pochybuji, že jste si jen tak vyrazil na nádraží,“ vyzvídal Arthur.

„Musel jsem narychlo odjet do Cardiffu – nějaké obchodní záležitosti. Díky bohu se to všechno urovnalo. Ale to není podstatné. Jak dlouho se zdržíte v Uppertownu?“

„Tři týdny. Pak se budu muset vrátit, abych se připravil na zkoušky.“

„Doufám, že mne přijdete navštívit. Zajímá mne, co jste ty tři měsíce dělal,“ pousmál jsem se.

„Bude mi potěšením, Victore. Rád si promluvím s někým, u koho nebudu muset zvažovat, co mohu, a co nemohu říci,“ odpověděl mladík a sladce se usmál. Jistě, on zřejmě nevěděl, že to považuji za sladké. Kruci. Zadíval jsem se ven na ubíhající krajinu. Arthur poklidně seděl naproti.

„A co dívky, nějaká vám padla do oka?“ vypadlo to ze mě, aniž bych to čekal, či chtěl. Idiote, zaklel jsem v duchu. Mohl jsem zřetelně pozorovat, jak Arthur zrudl. Chvíli zaváhal, pak však zatřásl hlavou a odpověděl:

„Ne, vlastně ne. Víte, Londýňanky jsou poměrně chladné a myslí si o sobě příliš, smím-li být upřímný. Více mi imponují místní,“ usmál se a já zdvihnutí koutků jen velice neochotně opětoval. Nemohl jsem dostat z hlavy představu Arthura, dovádějící s nějakou místní dívkou. Ty žárlíš, Victore? Vážně?

„Londýňané obecně si o sobě příliš myslí,“ navázal jsem obratně.

„Oh, je skvělé vědět, že v tom nejsem sám. Připadá mi, že si myslí, že tady jen kydáme hnůj a paseme ovce. Přitom naše rodina nikdy ovce nevlastnila.“

„Když jsem studoval já, bylo to zcela stejné.“

„Kolik vám je vlastně let, Victore?“

„Dvacet šest, proč se ptáte?“

„Nic, já jen, když jsem studoval já, to znělo, jako kdyby to bylo před dávnými věky,“ pokrčil rameny Arthur, na tváři mu hrál šibalský úsměv.

„Ono mi to tak někdy připadá. Tři roky od studia se zdají jako věčnost. Čas mi utíká pod rukama a já ty tři roky vlastně nic převratného neudělal. Když jsem studoval, chtěl jsem procestovat svět, změnit ho. Jenže se tak nestalo. Neudělejte stejnou hloupost, Arthure. Nemrhejte svým časem.“

Arthur už se nadechoval k odpovědi, když tu najednou kočár zastavil. Byli jsme v Uppertownu.

„Váš kočí je neuvěřitelně rychlý,“ pokýval uznale Arthur.

„Proto jej naše rodina zaměstnává. Zastavte se zítra na čaj, Arthure. Moc rád si poslechnu vaše další dojmy z velkoměsta.“

„Dobrá. Přijdu. Zatím na shledanou, Victore,“ rozloučil se a vystoupil z kočáru. Zase jsem osaměl.

Nemohl jsem se dočkat zítřka…

***

Usnul jsem. Čtení deníku mě navzdory očekávání dost zmohlo – ale zřejmě za to zčásti mohly probdělé noci minulého týdne. Další ze série snů, tentokrát o mnoho výmluvnější a hlavně, mnohem silnější. Stále jsem cítil radost Victora ve svých žilách.

Arthur. Tak se mladík s čokoládovýma očima jmenuje. Arthur. Arthur. Pasovalo k němu. Koutkem oka jsem mrknul na datum na stránce, u které jsem skončil. 10. října. Vzpomínka, která mi vyvstala ve snu, však byla pozdějšího data. Nesouvisela s deníkem, alespoň ne přímo. Vycházela přímo ze mě.

Navíc deník sám mi zatím nedal tu nejdůležitější odpověď.

Co mám společného s Victorem?

Nikdy jsem příliš nevěřil v reinkarnaci. Ale přesto - jsem snad převtělením jeho duše? Proč bych si ale pak pamatoval jen něco, a hlavně, jak to, že on se vůbec nezměnil? Měl by vypadat odlišně. Alespoň trochu. Jenže Arthur ze snů byl dokonalou kopií toho ze zahrady.

Je jediná možnost. Musím se ho zeptat.

A dnes večer budu mít jedinečnou šanci…