Election - pt.10

Měla bych se vám asi omluvit, minulý pátek jsem to tak trošku zazdila :D Ale co už, však mě znáte, termíny mi mnoho neříkají :D 

10

Bylo to absurdní. Má aférku se svým asistentem. Když si to řekl v duchu, znělo to divně.

A taky nemístně, protože zrovna pozoroval Claru, svou ženu, kterou by měl nade vše milovat, která by ho měla vzrušit v jakékoli denní době, na jakémkoli místě. Pozoroval ji, jak si pomalu svléká průsvitnou košilku. Jindy by snad nazval její konání svůdným. Neviděli se celý týden a od něj se tak nějak očekávalo, že bude – jak by to nazval jeho děda - nadrženej jak stepní koza.

Jenže on nebyl.

Snažil se v její činnosti nalézt cokoli přitažlivého, cokoli, co by mu jen vzdáleně připadalo sexy. Co by mu poslalo po páteři ty obvyklé záchvěvy, co by uvedlo do pozoru jeho nyní zcela ochablý orgán. Nic však nenacházel. Bylo to trapné a ponižující. Světlo lampy se odráželo od perfektně vyrýsovaného těla, na vrcholcích kulatých ňader seděly špičaté, temně hnědé bradavky. Clara se přibližovala, cítil na svých pažích její konečky prstů. Věděl, že to musí nějak zahrát do autu, proto si ji přitáhl a políbil ji. Nebylo to ono, chyběla tomu ta jiskra, mravenčení v podbřišku, nebo možná jen pánský parfém. Netušil, co přesně tomu chybí.

Věděl jen, že to NĚCO vlastní Julian.

Zavřel oči. Neměl by to dělat, věděl, že je to špatný, ale on nemohl jinak. Za očními víčky se mu rozeběhlo vlastní představení, vždycky měl dobrou představivost. Skoro jako kdyby na tváři cítil škrábání jemného strniště. Málem slyšel to hrubé zasténání, přiškrcené v hrdle. Ramena se rozšířila, alespoň on to tak cítil. Nedržel v náručí svou ženu.

Držel v ní Juliana.

Dokonce, i když se v ní pohyboval, byl duchem v tom večeru, který všechno tolik změnil. Bylo to těsnější, špinavější, vášnivější – nebo si to tak aspoň představoval. Pamatoval si ten hutný vzduch, vůni potu a mýdla, kterou cítil z Juliana, každé jeho zasténaní.

Byl s ním, když vyvrcholil. A cítil za to obrovské výčitky.

„Wow, vážně jsem ti chyběla,“ vydechla Clara, když se převalil na druhou stranu postele.

„No jo, týden je týden,“ odtušil nepřítomně Benedict a líbnul ji na tvář. Nenáviděl se. Věděl, že ho Clara miluje. A taky věděl, že on ji –

- miluje? Kdyby to tak bylo, nepředstavoval by si to s Julianem, zatímco se s ní miloval. Má ji rád, to bezesporu, záleží mu na ní. Jen ji prostě nechce fyzicky. Alespoň ne teď. A možná už nikdy.

Neměl chodit na ten zatracený koncert.

„Hej, Benny, jsi tu?“ pousmála se Clara a dloubla ho do paže.

„Cože?“ vyrazil ze sebe Benedict.

„Mluvím na tebe. Ale ty ses mi někam ztratil,“ zasmála se Clara, „ptám se tě, jestli tenhle víkend pojedem do New Orleans. Tvoje sestra má narozeniny a v poště byla pozvánka na její oslavu.“

„Vida, zase víš víc než já,“ opáčil Benedict tiše, „když jsme zváni, asi nám nic jiného nezbude,“ pokrčil rameny a chabě se usmál.

„Zavoláš jí?“ zeptala se Clara.

„Jistě, neboj.  Ale teď půjdem spát, co říkáš? Zítra brzo vstávám,“ zamumlal Benedict a pohladil ji po tváři.

„Dobře, dobrou noc, Benny,“ zašeptala a políbila ho.

„Dobrou, Clary,“ opáčil Benedict a zhasnul lampičku.

***

Oslavy Janette Malkewicové byly odjakživa známé svou elegancí, která jim však nijak neubírala na rodinném duchu. Proto Benedicta ani Claru nijak nepřekvapilo, že zahrada u jejího domu na předměstí New Orleans je celá vyzdobena bílými květy kopretin. Jejich bělost zářila z váz položených uprostřed kulatých stolků, girland nad jejich hlavami i květináčků podél plotu. Benedicta napadlo, jak velká škoda je, že Janette ustoupila tlaku svých rodičů a stala se psycholožkou, namísto designérky. Vzal Claru za ruku a prošel brankou. Už z dálky poznal svou starší sestru, nepříliš vysokou brunetku s velkýma, mandlovýma očima, které vzbuzovaly důvěru nejen u jejích pacientů. Srdečně se na něj usmála a rozeběhla se k němu, něžně fialové šaty jí vlály kolem těla.

"Ahoj Benny!" zvolala Jane a objala ho silněji, než by člověk u tak drobné ženy čekal.

"Ahoj Janey," usmál se Benedict a opětoval její objetí. Po chvilce Jane povolila sevření paží, vtiskla mu na tvář polibek a otočila se ke Claře.

"Hej Clary, dlouho jsem tě neviděla, jak žiješ? Doufám, že tě tady mladší bratříček moc netrápí," zasmála se zvonivě a dloubla Benedicta do žeber.

"Jau," zaprotestoval Benedict.

"Je na mně hodnej, asi se bojí skandálu, když je teď veřejně známej," opáčila Clara vesele a objala Janette, "ráda tě zas vidím."

"To já taky. Ale mohli byste zavítat do New Orleans častěji," podotkla Janette.

"To ano, až já seknu s politikou a Clara přestane rozšiřovat svý impérium. Jenže to bysme pak zas neměli na letenky," pokrčil rameny Benedict a udělal jeden ze svých štěněčích obličejů.

"Jasně, chápu, neřešitelnej paradox."

"Přesně tak Janey, a proto ti musí stačit naše neodolatelně okouzlující osobnosti na oslavách tvejch narozenin." zazubil se Benedict klukovsky, "všechno nejlepší, vypadáš rok od roku líp a líp," dodal a zamával před jejíma očima úhledným balíčkem s mašlí.

"Díky. A nemysli si, že se ze všeho tak lehce vykecáš. Vidím do tebe," zvedla obočí Janette a usmála se, "A teď už pojďte dovnitř, zavedu vás k vašemu stolku."

***

 Všichni hosté se shromáždili uprostřed zahrady a tančili do rytmu neworleanské samby. Všichni až na Benedicta. A Janette, jakožto zkušené pozorovatelce, to samozřejmě neuniklo. Nenápadně se oddělila od skupinky svých známých a zamířila k němu.

"Jak je možné, že jsi Claru půjčil Joeovi? Myslela jsem, že ho nesnášíš," prohodila Janette, když si přisedla k jeho stolku.

"Možná ho nesnáším, ale objektivně vzato, samba mu jde líp než mně, tak proč Claře nedopřát kvalitní tanec?"

"Kam se poděla tvoje žárlivost? Vždyť byla málem jeho žena."

"Jo, to asi ano. Jenže si vybrala mě,“ opáčil Benedict a usrkl ze sklenky, „někdy si říkám, jestli udělala dobře."

"Cítím ve tvým hlase hořkost?" zvedla obočí Janette.

"Možná jenom trošku," připustil Benedict.

"Víš, že mi můžeš říct všecko, Benny."

"Nejsem si úplně jistej, jestli bys to měla vědět. Víš, sám s tím bojuju," zamrkal nervózně a zhluboka se napil.

"Jsem psycholožka, Benny. Neodsoudím tě, neboj. Možná potřebuješ jinej pohled, názor někoho druhýho. Ať je to cokoliv, jsem tvoje sestra a vždycky budu. Trápí tě to, nejsem slepá."

"Vždycky seš takhle přesvědčivá?" usmál se zachmuřeně.

"Většinou," připustila s úsměvem, "tak ven s tím, co trápí velkýho politika?"

"Ale zůstane to mezi náma?" ujišťoval se Benedict. Janette v odpověď naznačila zamknutí rtů a odhodila klíč přes rameno. Benedict se pousmál, vzal do rukou skleničku s whisky a naráz vypil celý hořký obsah. Pak se nadechl a spustil:

"Dobře, jde o to, prostě abych to zkrátil, podvádím Claru."

"Oh, čekala jsem něco originálnějšího. Vážně Benny, kdes nechal rozum? Co má ta ženská víc než Clara?" opáčila Janette, v hlase náznak výtky.

"Penis a ochlupené nohy, hádám," zamumlal Benedict přes okraj sklenice. Janette zamrzla ruka v půli cesty k talířku s jednohubkami.

"Ty máš románek s chlapem?" zašeptala nevěřícně Janette.

"Já vím, je to divný. Já jsem to nechtěl, prosím, věř mi. Bylo to strašně rychlý a já byl hrozně opilej a najednou jsem stál v kabince jednoho klubu, opřenej o zeď a u rozkroku hlavu svýho asistenta."

"Asistenta? Proboha, ty chrápeš se svým podřízeným?"

"Hele, hned další den po tom úletu jsem ho vyhodil. Problém je, že jsem to nevydržel. Chybělo mi to, Janey. Nevím, co to do mě vjelo, najednou už mi to s Clarou nešlo. Za necelý tři týdny jsem už klepal na jeho dveře, abych ho vzal zpátky. Já vím, jak hrozně odporný to ode mě je, ale nemůžu to skončit. Bude to znít divně, ale miluju Claru. Jenom prostě-"

"Jenom s ní už nechceš mít sex, je to tak?" doplnila za něj Janette tichým hlasem.

"Jo. Jsem hroznej člověk, že?"

"Ne, to bych neřekla, Benny. Vídám to dost často. Jen jsi na to přišel moc pozdě."

"Přišel na co?"

"Jsi gay. Zřejmě jsi vždycky byl, jenže jsi to odtlačil do pozadí."

"Ale já. To je přece hloupost," mumlal zmateně Benedict.

"Jistě, je to hloupost. Proto se ti postaví, když vidíš svýho asistenta,"opáčila Janette sarkasticky.

"Tak co mám dělat, Janey?"

"Miluješ toho chlapa?" otázala se napřímo Janette.

"Juliana? Ne. Totiž, chci ho, hrozně moc, ale nemiluju ho. A on mě taky ne. Aspoň to mi řekl."

"Pak to nech tak, jak to je. Neubližuj Claře víc, než je nutný. Nemůžeš ji opustit, ale nemůžeš taky popírat sám sebe. Jenom nedopusť, aby se o tom dověděl někdo další. Pokračuj, ale diskrétně. A Benny, bejt tebou, dala bych si pozor, aby tě ten Julian nevyužíval," zašeptala Janette tiše a vtiskla mu polibek na tvář.

„Mám Claře lhát?“

„No jo. Nic jinýho ti očividně nezbývá. Samozřejmě můžeš udělat coming-out a mít čistý svědomí. Něco mi ale říká, že to si teď dovolit nemůžeš.“

„Jak je možný, že máš vždycky pravdu?“

„Léta praxe, vidím do tebe Benny. A teď, když jsme napomohli řešení tvý vztahový krize, věnuješ svý sestře jednu špatnou sambu?“ usmála se Janette.

„Jak bych mohl odmítnout,“ odtušil Benedict a vstal ze židle.

***

Nenávidím pondělky. Tahle jediná krátká věta proběhla Benedictovi hlavou, když seděl ve svém Bentley, někde mezi Carlton Avenue a svým pracovištěm. Kolony aut v Dallasu během ranní špičky byly téměř pověstné a dnešek rozhodně nebyl výjimkou. Jak pochopil z aktuálního rádiového hlášení, nějaký inteligent to nabořil do jiného inteligenta a zablokoval tak dopravu v samém srdci města. Někdy si říkal, jestli by se nemělo popřemýšlet o změně kritérií při vydávání řidičáků. Například kontrola výše IQ. Nahlas si povzdechl, jen tak, pro klid duše se krátce přidal k symfonii klaksonů. Přeladil rádiovou stanici, nechápal, proč má většina texaských rádií ve zvyku pouštět po ránu tak nechutně optimistické písně.

Když se konečně, po necelé hodině dostal k budově, zubaté slunce už si prokousalo cestu skrze mlhu a osvětlovalo ulici mdlým zimním světlem. Vešel do budovy a výtahem vyjel do patra, rychlým krokem došel do své kanceláře.

„Jdete pozdě, pane senátore,“ ozvalo se za jeho zády a on si nemohl pomoct, ale jeho tvář prozářil úsměv. Ten hlas v něm vyvolával chvění, připomínal mu, že ten samý baryton sténal před několika dny jeho jméno.

„Juliane, vážně, tohle mi nechybělo. Jane byla shovívavější, protože jako řidička auta věděla, jak nemožná je v Dallasu doprava,“ opáčil hladce Benedict.

„Lžete. Chybělo vám i tohle,“ ušklíbl se samolibě Julian. A Benedictovi to, kdo ví proč, připadlo neuvěřitelně sexy.

„Nebuďte přidrzlý, Juliane. Pořád jsem váš nadřízený.“

„Je tu nějaká šance, že bych si to u vás mohl vyžehlit?“ zamumlal do jeho ucha nízko posazeným, chraplavým šepotem, a aniž by čekal na odpověď, popadl ho za kravatu a odvedl do své, o mnoho více zastrčené kanceláře.

Benedict ho přirazil na stůl, papíry, do té doby úhledně poskládané, se rozlétly do prostoru. Ani jeden si toho však nevšímal, měli plné ruce práce sami se sebou.

„Bože, chyběls mi, Benedicte, celej víkend mi kvůli tobě skoro permanentně stál. Připadal jsem si jak zatracenej školák. A to všecko kvůli tobě, kvůli tvýmu péru, kvůli tvýmu zadku, kvůli tvý kůži a hlasu. Vynahradíš mi to?“ zamumlal mezi polibky Julian. Benedict miloval tyhle řeči. Nikdy předtím nebyl sex zvrhlým chtíčem, bylo to kultivované vyjádření náklonnosti. Ne neovladatelná, sprostá touha.

Jenom Julian ho dokázal vzrušit pouhými slovy.

„Udělám tě tak, jak se ti o tom nesnilo,“ zašeptal v odpověď Benedict a sjel rty na krk, sál vlásečnice a zanechával na kůži červené skvrnky. Julian jen protáčel oči vzrušením a pobízel ho k akci. Třesoucíma rukama rozepínal knoflíčky Julianovy košile, rozevřenou dlaní ho přitlačil na stůl a sevřel jednu z bradavek mezi rty. Julian proti němu vyrazil hrudí, rukama ho tlačil blíž k sobě, nechával mezi prsty proklouzávat prameny kaštanově hnědých vlasů. Benedict sjel jazykem níž, provokoval ho na samotné hranici, zastavil se těsně u lemu kalhot.

„Oh, Benedicte, bože, děláš to skvěle,“ vyrazil ze sebe mezi nádechy Julian. Benedict se lehce usmál, pak rozepnul zip černých kalhot a stáhl je, spolu s boxerkami pod Julianův zadek. V jedné chvíli hleděl na něco, co by se rozhodně dalo nazvat výstavním pérem, a v té druhé ho svíral mezi rty, škádlil jazykem i sál, rozhodně ne tak dobře, jako to dělal Julian jemu v tom zatraceným klubu, ale dost dobře na to, aby po pár chvílích ucítil dosud neznámou hořko-slanou chuť na patře.

„Dluh je splacenej,“ zamumlal Benedict uličnicky, když se vytáhl na úroveň Julianových očí.

„Bien sur, kurva dobře splacenej. Nekončíš ještě, doufám.“

„Co prosím?“

„Nečekal jsem celej víkend na to, abys mi jen vykouřil. Ačkoli musím uznat, že v sobě fakt nosíš talent na tyhle věci. Očekávám, že se teď zvedneš, roztáhneš mý nohy a vyšukáš ze mě duši. Tady na tom stole,“ zamručel do jeho ucha Julian a doplnil to krátkým polibkem.

„Skoro jsem se bál, že to neřekneš,“ zvedl obočí Benedict a v příští chvíli už se ztrácel ve svém asistentovi, divoce a vášnivě, sprostě a špinavě, hrubě i zakázaně a snad proto se cítil tak skvěle. Křičel by z plných plic, kdyby Julian duchaplně netlumil jeho projevy vášně v hrubých polibcích. Měl z nich oteklé a rozkousané rty, a přesto prahl po dalších. Metodicky do něj přirážel, dokud se nezhroutil pod tíhou orgasmu snad ještě silnějšího, než byl ten poslední.

Miluju pondělky, to byla jeho poslední myšlenky před tím, než se zvedl, aby upravil svůj dost pošramocený zevnějšek…