Victor - pt.3

Ano, s mírným opožděním, ale dokončen další díl. Zpoždění bylo způsobeno tím, že jsem měla spoustu práce - ne, nebudu lhát, prostě jsem seděla v restauračce a celý odpoledne klábosila :D a na psaní nezbyl čas. Stává se :) 

3

„Díkybohu, konečně někdo známý,“ zamumlal jsem tiše k černovlasému mladíkovi.

„Ah, vylekal jste mne,“ trhl sebou a usmál se tím svým nevinným způsobem. Temně čokoládové oči se rozzářily a já s rozporuplným pocitem zjistil, že mi mravenčí okolo žaludku.

„To jsem rozhodně neměl v úmyslu,“ omluvil jsem se tiše.

„Můj otec mne sem vzal, že prý se mám porozhlédnout po výhodných známostech,“ řekl nepříliš nadšeně a já pochopil, že je tu asi stejně spokojený, jako já.

„Věřte mi, že jste zrovna našel tu nejvýhodnější,“ pousmál jsem se se samolibým úšklebkem.

„Lichotíte si, Victore,“ oplatil stejnou mincí.

„Možná trošinku. Ale stejně nejdete dále, hledat někoho vhodnějšího. Považujete mne tedy za dostatečně významného.“

„Snad netoužím po výhodných, nýbrž spíše hodnotných známostech.“

„Můj drahý příteli, pokud chcete zůstat v těchto kruzích, nic jiného, než věčné kalkulování výhodností vás nečeká.“

„Co když nechci? Někdy závidím služkám jejich volnost.“

„Vážně si myslíte, že sluhové jsou svobodní? Nechci působit cynicky, avšak pochybuji, že na chudobě je cokoli osvobozujícího.“

„Snad jen to, že nemusejí kalkulovat ve známostech. Jsou o tolik upřímnější, skoro si říkám, co nás dělá těmi nadřazenými.“

„To, že nemusíme kalkulovat peníze, hádám,“ odpověděl jsem se zájmem. Vždycky mě přinutil zamýšlet se. Líbilo se mi to.

„Je to tak prázdné, tohle všechno. Tolik prázdnoty, a přec se toho nemohu vzdát. Víte, Victore, někdy mám chuť utéci. Jenže nikdy k tomu nenaleznu odvahu. Nedokázal bych rodině zlomit srdce.“

„Jste příliš hodný. Málo sobecký. To v těchto kruzích není zcela výhodou.“ podotkl jsem.

„Vidíte? Neměl bych tu být, a přesto tu jsem. A co vy, Victore? Také hledáte výhodné známosti?“

„Dalo by se to tak říct,“ kývl jsem, „rodině se zdá, že jsem dospěl do věku vhodného pro svatbu.“

„A dospěl jste?“

„Nevím. Obávám se, že mi to bude ještě nějakou dobu trvat.“

***

Sny už mě nepřekvapovaly. Zvykl jsem si na ně, skoro jsem byl zvědavý na ten další. Pozvolna jsem se propadal do bažin šílenství. Ale nijak jsem se tomu nebránil. Bláznovství posledních dnů znamenaly vytržení z pochmurné a šedivé reality, pryč do nablýskané doby minulých desetiletí. Přemýšlel jsem o Victorovi, snažil se přijít na to, kdo je ten podivný cizinec, jehož jméno zatím nepadlo. Jako kdyby mě má vlastní mysl nechtěla pustit dál.

Rutina se mi stala natolik vlastní, že celé dopoledne uběhlo, aniž bych to postřehl. Bolest v hlavě neustále tepala, přesto jsem však nezabránil svým myšlenkám v pochodu. Obracel jsem vše, co jsem znal, nic nového to však nepřineslo. Napadlo mě, že bych se mohl porozhlédnout v místní obecní knihovně. Třeba najdu jméno Victor ve starých kronikách, podle mých snů by to měl být někdo poměrně významný, snad šlechtic. Vzal jsem z věšáku svůj ošoupaný kabát a vydal se do podzimní plískanice.

Budova knihovny se nacházela v boční uličce, kousek od návsi. Bohužel pro mě, celou cestu mi ledový vítr vál do tváře a strhával sebou ostré kapky deště.

Podzim jak má být.

Knihovna byla přesně taková, jakou jsem si ji pamatoval. Omšelá, stará a zatuchlá.

A o knihovnici by se dalo říci totéž.

Můj pozdrav ignorovala, stejně jako dotazy ohledně umístění kronik. Jako kdybych byl vzduch. Snad to bude tím, že je nahluchlá. Nebo jen líná cokoli udělat. Bezcílně jsem procházel mezi regály, hledal jsem cokoli, co by mi mohlo pomoci.

Jediné, co jsem však nalezl, byla kronika počínající rokem 1958. Otevřel jsem ji a zjistil, že první záznam se věnuje něčemu, co bylo nazváno poměrně vznešeně - Velký požár; inspirace Londýnem se nedala přehlédnout. Po přečtení prvních odstavců bylo zcela jasné, že knihovna mi určitě nepomůže posunout se kamkoli vpřed. Všechny písemnosti totiž lehly popelem, spolu s polovinou návsi. Výborné. Tohle přesně jsem potřeboval. Z knihovny jsem se vracel zklamaný, věděl jsem stejně málo, jako předtím.

Jen jsem byl o něco promoklejší.

 Celé odpoledne propršelo, takže jsem se nemohl věnovat zahradě. Namísto ní jsem se tedy rozhodl zvelebit interiér mého zatuchlého a zpráchnivělého sídla. Sebral jsem z háčku klíče a vydal se do horního patra.

Od svého příjezdu sem jsem žil vlastně jen v přízemí – do podkroví totiž dost zatékalo. A já jednoduše neměl peníze na opravu střechy.

Vystoupal jsem po rozvrzaných schodech a vydal se úzkou chodbou do protějšího pokoje. Snad jsem se nějak podvědomě pokoušel pokračovat ve svém pátrání. V ložnici, kam jsem měl teď namířeno, byly totiž uskladněny veškeré písemnosti, knihy a dopisy, které se kdy v domě nalézaly.

Alespoň mám ten pocit.

Místnost byla zatuchlá a vlhká, vrstvy prachu na nábytku jsem dokonce chvíli povazoval za ubrusy. Prošel jsem k oknu a otevřel ho – nehodlal jsem se během své expedice zemřít na zadušení prachem. Zásuvky ve stole jsem musel vypáčit, protože nějaký můj předek považoval za moudré je zamknout.

Posadil jsem se na postel a probíral se stohy listin. Déšť vytrvale bušil do okenní tabulky, při závanu větru se pár kapek sneslo i na podlahu ložnice. Kupička pročtených dokumentů se vršila a já už pomalu přestal doufat, že najdu cokoli podnětného.

A pak jsem ji našel. Mezi všemi listinami, průměrnými a nezajímavými, tahle téměř zářila, ačkoli se na ní zub času podepsal stejně, jako na těch ostatních. Ležela úplně na dně hromádky. Byl to rodný list, vystavený roku 1891. Co upoutalo mou pozornost, bylo jméno:

Victor Edward Carnass, syn lorda Carnasse.

 Mezi všemi nájemními smlouvami, pracovními úmluvami a účty působila jako diamant mezi šedým kamením. Četl jsem to jméno znovu a znovu, pomalu se mi před očima zjevoval první díl skládačky. Z nějakého důvodu mě ten černooký mladík považoval za Victora Carnasse. Podle účtů jsem pochopil, že rod Carnassů obýval sídlo alespoň po čtyři generace. Z nájemních smluv jsem vyčetl, že vlastnili mnoho domů v okolí, které pronajímali. A z bankovních výpisů vyplývalo, že tahle činnost je dělala velmi bohatými a velmi mocnými.

Vždycky jsem byl dobrý v papírování.

Sešel jsem dolů do přízemí, vlhkost horního patra se mi zažrala pod kůži a já nutně potřeboval ke zdroji tepla. Zažehl jsem oheň v krbu, nalil si trochu laciné, nakyslé whisky a posadil se do křesla. Pozoroval jsem plameny a snažil se představit si, jak asi mohl Victor vypadat. Zřejmě jsem mu byl v něčem podobný, nemohl jsem pustit z hlavy, čím.

Za okny padla tma a já si najednou vzpomněl na lístek od černookého cizince. Zašátral jsem v kapse a vylovil jej. Civěl jsem na to zvláštní písmo a přemýšlel, co mu řeknu. Kdo ví, proč mi v břiše kvetl podivný pocit radosti, že ho znovu uvidím.

Vstal jsem z křesla a sebral z věšáku kabát, do ruky jsem vzal jednu z olejových lamp. Zapálil jsem v ní oheň a vykročil do temnoty noci, klopýtal jsem mezi záhony a podvědomě mířil ke vstupu do podzemí.

Tušil jsem, že tohle bude to místo, o kterém se zmiňoval.

Opřel jsem se o ocelové dveře, lampu jsem položil vedle sebe. Zalovil jsem v kapse a vytáhl krabičku cigaret. Příliš často jsem nekouřil, ale v situacích, jako byla tato, se prostě menší doping hodil. Chystal jsem na schůzku s člověkem, který zřejmě žil před 110 lety. Tohle vážně není úplně normální. Potáhl jsem a vyfoukl kouř do temnoty noci.

„Měl bys pro mne také jednu?“ ozvalo se tiše vedle mě. Aniž bych se otočil, zeširoka jsem se usmál. Znovu jsem vyfoukl kouř a pak se obrátil směrem k němu, nabízeje mu cigaretu přímo z krabičky. Strčil si ji mezi rty, zatímco hledal v kapsách svého drahého obleku zapalovač.  Pousmál jsem se a zapálil mu ji svým vlastním. Rychle, překvapeně zamrkal a tiše poděkoval. Pozorně jsem si jej prohlížel. Všechno na něm bylo zvláštní. Vzhled nevyjímaje. Tvář měl ostře řezanou, naznačovala severský původ. Téhle domněnce však tiše odporovaly temně hnědé oči a havraní vlasy.

„Je se mnou něco špatně?“ přerušil mé pozorováním jeho hladký hlas.

„Ne, ne, to určitě ne. Já jen, přemýšlel jsem, odkud jsi,“ vykoktal jsem ze sebe.

„Wales, narodil jsem se ve Walesu. Ale je pravdou, že můj dědeček pochází z Islandu a babička byla Italka,“ opáčil měkce.

„Myslel jsem si to,“ zamumlal jsem s úsměvem.

„Proč?“

„No, tvoje tvář, odhadl jsem to z ní.“

„Takže ty si mě vážně nepamatuješ, Victore? Nepamatuješ si to, jak jsem ti po večerech vyprávěl o své rodině?“

„Ne, já. Mívám sny. Sny, ve kterých jsi ty. Byl jsem na nějakým plese, viděl jsem náš první rozhovor. A další věci. Já jen, je to, jako kdybych býval někým jiným, ale úplně na to zapomněl. Byls moc milý, víš, v těch snech. Mluvils o Einsteinovi, o čase, o lásce, o svejch snech.“ řekl jsem poměrně nesouvisle. Jemu se však rozzářila tvář a než jsem se nadál, padl mi kolem krku.

„Věděl jsem, že jsi to ty, Victore, věděl jsem to, přec jen ty jsi věděl o našem tajném znamení,“ zašeptal dojatě do mého krku.

„Znamení?“ zamumlal jsem zmateně.

„Jistě. Olejové lampy. Kdykoli jsi ji zapálil, věděl jsem, že jsem vítán. Copak ty si to nepamatuješ?“

„Já, vybavuju si jen útržky, promiň, omlouvám se,“ omlouval jsem se šeptem za něco, co jsem vlastně nemohl vědět.

„To je v pořádku, Victore. Stejně vím, že jsi to ty. Nikomu jinému jsem o Einsteinovi neřekl. Víš, naše rodina je velice silně věřící, neunesli by, kdyby jejich vlastní syn věřil takovým výstřednostem. Navíc, kdo ví, jestli je to vůbec pravdivé,“ zamumlal a já bych přísahal, že mi lehounce přitiskl rty ke krku. Zavřel jsem oči a nechal se pohltit důvěrností toho gesta.

„Jestli tě to uklidní, tak Einstein měl pravdu,“ usmál jsem se v odpověď.

„Vážně?“  Zamumlal nevěřícně a povolil objetí, hleděl na mě s otázkou v očích.

„No ano. Středoškolská fyzika. Říká se tomu teorie relativity,“ pokrčil jsem rameny.

„To je úžasné. Vážně,“ rty se mu rozšířily v úsměv, napadlo mě, jestli se dnes ještě někdo dokáže takhle smát.

„Asi ano. Ale moc lidí nad tím nepřemýšlí. Spíš vymýšlej důmyslnější způsoby, jak se navzájem pozabíjet. Vyprávěj mi o svý době,“ zatoužil jsem vědět o něm víc. Victor to možná všechno znal, ale já ne.

„Nebudu tě nudit?“ zamumlal, téměř stydlivě.

„O tom silně pochybuju. Možná, že trocha klidu je přesně to, o čem chci slyšet,“ opáčil jsem.

„Tak tedy dobrá,“ souhlasil a začal své vyprávění. Sedě jsem tam, ve vlhké trávě, ale chlad jsem nevnímal, ani těžkost nastupující mlhy. Jen jsem pozorně naslouchal tomu hlasu, který s neobyčejným zapálením vyprávěl o dobách dávno minulých.  Mluvil o své rodině, o tom, jak se v Londýně potkal jeden Islandský obchodník s italskou lady, a zamilovali se do sebe. O velké svatbě, kterou on sám znal jen z vyprávění, a přesto jsem měl pocit, že jsem tam s ním. Bez dechu jsem vnímal jeho slova a pomalu propadal do víru jeho kouzla. Nedivil jsem se Victorovi. Černovlasý mladík byl okouzlující, měl v sobě něco z naivního chlapce, stejně jako z dospělého muže. Temné oči mě nevědomky sváděly, každým gestem jen posiloval kladné pocity uvnitř mne.

Přes všechno to zaujetí jeho tajemnou osobou jsem stěží postřehl, že ukončil své rozsáhlé vyprávění. Díval se na mě, něžně se usmíval, a pak jsem ucítil jeho chladnou dlaň na té mé.

„Klepeš se zimou, Victore,“ podotkl starostlivě.

„Já vím, ten kabát není stavěný na podzimní noční vysedávání,“ opáčil jsem s úsměvem.

„Slyšíš to hlučení na nebesích?“ zamrkal vyděšeně.

„To jsou stíhačky.“

„Co?“

„Stíhačky. Bojové letadla.“

„Za mých časů byly o mnoho tišší.“

„Mám pocit, že za tvejch časů bylo všechno tišší.“

„Za našich časů, Victore,“ usmál se mírně.

„Já vím, promiň, pořád si na to nemůžu zvyknout.“

„Miluji tě, víš to, že ano?“ zamumlal tiše a upřel na mě ty velké, hnědé oči.

„Tuším. Víš, nejsem tak úplně Victor. Nevyznám se ve hvězdách, nemám vlastně ani rád podzim. Já nevím, co se se mnou děje, jako kdybych si vzpomínal na svůj minulý život. Zní to hloupě, že?“

„Ale vůbec ne, Victore. Miloval bych tě, i kdyby sis neměl vzpomenout na pranic dalšího. Vidím ti to v očích. Vidím, že jsi to ty, cítím to. A když jsem na tebe vydržel čekat tak dlouho, počkám i dále. Však máme času dost.“ Zvedl ruku k mé tváři a něžně mě pohladil. A ve mně se cosi zlomilo. Naklonil jsem se a lehce, snad trochu nesměle jsem přitiskl své rty k těm jeho. Zrychlil se mi dech, srdce bilo jako splašené. Cítil jsem, jak hladově chňapl po mých perách, celý jsem se chvěl. Netrvalo to více, než pár vteřin, a přesto se tím změnilo úplně všechno.

„Přijdeš zase zítra, Victore?“ usmál se, vzrušení nahrnulo lehounkou růži do jeho lící.

„Přijď ty za mnou. Víš, že mám špatný kabát,“ opáčil jsem s pozvednutými koutky.

„Mohu přijít k tobě do domu?“

„Jistě. Nikdo krom mě tam nebude, neboj,“ uklidnil jsem ho.

„Dobrá tedy. Přijdu, až mne zavoláš. Dobrou noc, Victore,“ rozloučil se s opatrným úsměvem.

„Dobrou noc,“ odpověděl jsem a vtiskl na jeho tvář polibek. Pak jsem se zvedl na zdřevěnělé nohy a vyrazil směrem k domu.

Když jsem se po pár krocích otočil, přivítala mne jen chladná noční zahrada, bez známky života…