Victor - pt.2

Tak, kupodivu v termínu sem dávám druhé pokračování - možná se dočká lehounkých korekcí, ale na to už vážně nemám náladu :D 

Enjoy! :)

2

Pokoj byl naplněn měkkým, odpoledním svitem, podzimní slunce dodávalo všem barvám rudý nádech. Velké francouzské okno přede mnou, stál jsem u něj a pozoroval listí, které se pomalu snášelo k zemi. Miluji podzim, mám rád ty barvy. Najednou mi někdo položí ruku na rameno, nadskočil jsem, ale hned se zase uklidnil. Temně hnědé oči na mě hledí téměř starostlivě, jejich pohled mne konejšil. Pojď, Victore, pojď za mnou, Victore, Victore, slova pomalu doléhají k mým uším. Tvář mi rozjasní úsměv, popadnu ho za ruku a nechám se vést skrze celou zahradu. Na boty se chytají kapky, které se na trávníku držely od ranního deště. K uším doléhá zpěv posledních vlaštovek, mísí se s klapotem koňských kopyt. Stromy jsou způli bez listů, ty, které zbyly, září krvavou červení. Jdeme pořád hlouběji do zahrady, proplétáme se mezi vzrostlými třešněmi a lípami. Každou chvilku se mladík otočí a nervózně sklopí oči, jako kdyby se pořád styděl. Líbí se mi to. Dívá se na mě jak na svatou ikonu, na anděla chodícího po britské, deštěm nasáklé půdě.

Najednou zastaví a já s ním. Postáváme pod vzrostlou lípou, hned vedle vchodu do sklepa pod zemí. Nedoléhá sem nic, krom ptačího cvrlikání. Mladík pozvedne ruku k mojí tváři, lehce ji pohladí a nakloní se ke mně. Naposled nejistě pohlédne do mých očí, pak se odhodlá a já cítím na tváři měkký dotek jeho rtů. Slyším splašené srdce, vidím záři v hnědých očích. Nahne se k mému uchu, a ušní boltec polechtá jeho dech:

„Miluji tě, Victore,“ zašeptá a já ztratím dech.

Prudce jsem otevřel oči a zalapal po dechu.  Posadil jsem se na posteli a zmateně hleděl kolem sebe.  Ten sen. Nechápal jsem, jak mohl být tak reálný. Jako kdybych mohl jít a celé to prožít znova. Zatřepal jsem hlavou a položil chodidla na studenou zem. Není to tak, jak to vypadá. Jen další hloupý sen, proč bych si měl myslet něco jiného. Je to stejné jako kdybych ve snu běhal mezi padajícími meteority. Jen to vypadalo reálněji. Nic víc. Celé, včetně večerního výstupu u sklepa, to bylo jen hloupý blouznění mého opilého mozku.

Přesně tohle jsem se rozhodl si vsugerovat, ačkoliv jsem si byl víc než jist tím, že to není pravda. Dělo se tu něco divného. A já se rozhodl přijít na to co. Ta myšlenka se mi usídlila v hlavě a za nic na světě nechtěla ven. Hlodala jako červ a já se přistihl, že místo míchání vajíčky na pánvi přemýšlím nad tím, kdo je vlastně Victor.

Tyhle myšlenky mě stály tři vajíčka. Snídaně tedy stála za nic.

Po jídle jsem zamířil na zahradu. Neměl jsem práci, takže zahrada byla vlastně to jediné, o co jsem se mohl celý dny starat. Pomáhalo mi to nezešílet. V kůlně jsem sebral hrábě a vydal se k lipovým stromům, které se pozvolna začaly zbavovat listí. Shraboval jsem je do úhledných hromádek, aby mi pak vítr znovu rozfoukal listy po celém trávníku a celou moji práci tak zničil.

Nesnáším podzim.

Uvědomil jsem si, že svou systematickou činností jsem se dostal až k tolik obávanému starému sklepu. Ve dne nepůsobil zas tak děsivě, stejně jsem však v jeho blízkosti cítil podivné mrazení kolem páteře. Během druhé světové války sloužil jako kryt, pro svou výhodnou pozici pod zemí. Nyní jsem v něm skladoval sazenice, rýče a různé květináče, zkrátka vše, co jsem nedokázal narvat do kůlny. Odložil jsem hrábě a dotkl jsem se těch studených, ocelových dveří. Vzpomněl si na to, jak jsem jimi ve snu prošel.  Zavrtěl jsem hlavou a sám pro sebe se pousmál.

Hloupost. Jak jsem to mohl považovat za skutečnost?

Bylo zhola nemožné, abych je byť jen vypáčil. Nenašel jsem jedinou stopu po násilí. Jen rez, neodbytná připomínka stáří toho ocelového plátu. Zalovil jsem v kapse a vytáhl svazek klíčů, vybral jsem nejtěžší z nich a zasunul ho do zámku. Pootočil jsem jím, západka cvakla a já zatáhl za kliku. Vyvalil se na mě zemitý zápach plísně a vlhkosti. Natáhl jsem ruku a cvakl vypínačem, světlo se po krátkých protestech rozblikalo a chabě ozářilo zatuchlou chodbu přede mnou. Ač se to na povrchu nezdálo, podzemní sklepení se mohlo chlubit úctyhodnou délkou. Prakticky neexistoval spolehlivý plánek a já sám nikdy nezamířil dál než do prvních několika yardů. Dnes mně však zvědavost donutila překonat strach a úzkost, která z toho místa přímo sálala, a jít dál.

Mnohem dál.

O necelých padesát yardů dál končilo elektrické vedení, a s ním i žárovky. Chtěl jsem se vrátit nahoru pro baterku, na poslední chvíli jsem si však všiml olejové lampy postavené na bedně. Patrně sloužila právě k tomuto účelu. Vytáhl jsem sirky a zažehl oheň. Měkké světlo svíce dopadalo na vlhké a oslizlé zdi. Srdce mi bušilo až v krku, každý krok pro mě byl těžší, než ten předchozí. Bylo naprosto iracionální, abych měl nahnáno ze sklepa. Jenže jsem byl vystrašený jak malé dítě.

Každou chvíli proběhla kolem mých nohou myš. Nenáviděl jsem ty malé zrůdičky. Jejich pištění mi rezonovalo ušima a nutilo mě přidávat do kroku. Šel jsem čím dál hlouběji do katakomb, odbočoval jsem na jejich křižovatkách a příliš pozdě jsem si uvědomil poměrně logický závěr.

Jak se sakra dostanu zpátky?

Zpanikařil jsem, protože jsem neměl absolutně tušení, kde jsem. Kolik yardů jsem ušel? Sto, nebo pět set? Jsem tu půl hodiny, nebo pět minut? Netušil jsem, zcela jsem ztratil pojem o čase i vlastní poloze.  Zmateně jsem chodil sem a tam, čím dál více jsem se zamotával do složitého komplexu chodeb a slepých uliček. Bloudil jsem stále dokola, alespoň mi to tak připadalo.

Už jsem téměř běžel, poháněn panickou hrůzou z nekonečnosti chodeb. Pištění myší se odráželo od stěn a umocňovalo pocit stísněnosti. Najednou jsem na jednou z nich šlápl. Vyjekl jsem hrůzou, uskočil stranou a praštil jsem se do hlavy. Ohýnek v lampě se zadusil, před očima se mi roztančily hvězdičky a já padl na kolena. V uších mi zvonilo a celé tělo ztěžklo.  Myslel jsem, že to bude můj konec, umřu tady, zapomenut, nikdo mě nebude postrádat. Sežrán myšmi, hnijíc uprostřed vlastního pozemku, v nekonečné tmě.

A pak jsem ucítil čísi ruce pod mými koleny a zády, byl jsem zvednut? Ano, najednou jsem to cítil celkem jasně, někdo mě nesl. Netušil jsem kdo, v tu chvíli mi to však bylo úplně jedno. Vděčný za jakoukoli pomoc, zavřel jsem oči a upadl do bezvědomí.

***

„Těší mne, že vás poznávám. Váš otec říkal, že se zajímáte o astronomii, je to pravda?“ řekl mladík, který mi zrovna byl představen. Nepostřehl jsem jeho jméno. A přesto mne něčím zaujal. Mezi všemi těmi lidmi na Carlotonově plese byl on jediný, který nezapočal konverzaci láteřením na déšť. Proboha, co ve Walesu čekají jiného? Zřejmě proto jsem se k němu se zájmem otočil a odpověděl:

„Ano, zajisté.  Je to fascinující věda, nemyslíte? Tolik hvězd, planet i komet, tak daleko, skoro nic o nich nevíme, a přesto nás vedou od počátku věků.“

„Já raději hudbu, víte, nikdy jsem nebyl ten typ, co by bloudil po hvězdách. Asi jsem příliš přízemní. Ale před nedávno mne přece jen jeden téměř astronomický článek zaujal. Víte, někde jsem četl, že nějaký Švýcar představil teorii o tom, že čas není neměnný a stejný pro všechny. Podkládal to čímsi, co vypozoroval u hvězd. A mne napadlo, jestli to neboří to poslední, v čem máme jistotu.“

„Jaká je podle vás ta neměnná jistota?“

„Čas, přece. Stárneme stejně. Zemřeme. A on nám tu najednou tvrdí, že každý stárneme jinak rychle. To je téměř urážející.“

„Proč,  bojíte se, že budete dříve vrásčitý a ošklivý, nežli já?“ zasmál jsem se. A on můj smích opětoval. Byl to smích bezstarostný, téměř chlapecky nevinný, přestože jsem viděl, že se bavím s dospělým mužem. Okouzlovalo mne to.

„Ne, to ne. Vždyť je to hloupost. Jste starší, už teď,“ opáčil s lehkým úsměvem. Přitiskl rty k okraji sklenice a upil vína. Naprosto konsternovaně jsem si uvědomil, že to shledávám krásným. Jeho oči, temné a hluboké, se střetly s mým pohledem. Na kratičký okamžik jsem mu hleděl přímo do duše. Jako kdyby si to uvědomil, strhl pohled a zakuckal se hltem, který zrovna polykal.

„Jste v pořádku? Přece nechcete ozkoušet absolutno smrti dříve, než já,“ podíval jsem se po něm a pozvedl obočí.

„J-jistě, v pořádku. Omlouvám se. Byl jsem netaktní. Neuvědomil jsem si, že vás určitě nezajímají mé hloupé domněnky. Otec mne varoval před mou přílišnou výřečností,“ řekl se zvláštní pokorou mladík. A mě to nedalo, abych se nepousmál.

„Nic se neděje. Je neskutečně osvěžující slyšet něco jiného, než stav na burzách a novinky o výkyvech počasí. Proč se proboha lidé baví o počasí? Vždyť ho prožívají téměř stejně. Pochybuji, že v Kentu je jiný déšť než tady.“

„Možná se bojí, aby neřekli něco důležitého nebo zajímavého,“ pokrčil rameny mladík, který očividně získal trochu sebedůvěry.

„To by se pak třeba mohlo stát, že si budete vzájemnou konverzaci užívat. Jak se jmenoval ten Švýcar?“

„Co prosím?“

„Jak se jmenoval ten Švýcar. Ten s tím časem.“

„Aha, jistě. Einstein, myslím. Nejsem si jist, více mne zaujala myšlenky, než jméno,“ připustil s lehkým pousmáním mladík.

„Vlastně se mi ta myšlenka líbí, protože by mohla znamenat, že s někým mi čas bude utíkat pomaleji.“

„Proč myslíte?“

„No, když se budete na čas ptát někoho, kdo má pomalejší tempo, než vy, můžete se mu přizpůsobit. Možná, že právě tohle je smysl lásky. Najít si někoho, kdo dá vašemu času tempo.“

„Jste zajímavý člověk, pane. Jestli to tedy mohu říct tak otevřeně,“ dodal rychle mladík.

„Jmenuji se Victor, říkejte mi tak, prosím. A se mnou mluvte vždy otevřeně. Je osvěžující mít alespoň jednoho takového člověka.“

***

„Victore. Victore, jsi v pořádku? Proboha, Viktore, prober se,“ ozývalo se jakoby z dáli. Pomalu jsem rozlepil oči a zmateně zamrkal. Nade mnou visela tvář, stejná jako z vidiny před chvílí. Byl to ten mladík z plesu, nyní o něco bledší a ustaranější.

Vzpomínky se honily po mých neuronových drahách a odmítaly spolupracovat. Praštil jsem se do hlavy. Pak se zhroutil. A někdo mě zachránil, vynesl mě z té odporné temnoty sem, do svitu žárovek. Stručné shrnutí posledních událostí. Bolela mě hlava, přímo třeštila bolestí, nohy jsem měl jako z olova a ruce příliš neposlouchaly.

„Kde, kde ses tam vzal?“ zamumlal jsem nezřetelně, bolest hlavy mi nedovolovala jakékoli delší monology.

„Zavolal jsi mne. Dával jsem na tebe pozor, víš? Snad bys dokázal dát jméno každé hvězdě, ale nikdy jsi neměl dobrý smysl pro orientaci. Bál jsem se, když jsem viděl, jak ses praštil, bál jsem se, abys nebyl – však víš, pryč,“ zašeptal, téměř vystrašeně. Byl jsem zmatený. Realita se mi rozpadala na malé kousky a tvořila nový, zamotaný obrazec. Neměl jsem sílu nad tím teď přemýšlet. Pokusil jsem se vstát, ale zamotala se mi hlava a nebýt rukou starostlivého cizince, spadl bych na vlhkou zem. Ucítil jsem, jak mě znovu vzal do rukou a odnášel mě. Zavřel jsem oči a nechal se nést. Něco mě nutilo věřit mu. Možná to byla jen neschopnost, přílišná slabost na to vyvinout jakýkoli smysluplný odpor. Faktem však bylo, že po pár sekundách jsem se znovu propadl do říše nevědomí.

Když jsem se probral, ležel jsem ve své posteli. Nejprve jsem si myslel, že to celé byl jen další sen. Jenže tepající bolest hlavy mne přesvědčila o opaku. Nadzvedl jsem se a posadil se. Nevěděl jsem, co si o tom celém myslet. Skutečnost byla k nerozeznání od snu. Nevěděl jsem, kdo je ten člověk. Netušil jsem, proč ho vídám ve snu i ve skutečnosti. Neměl jsem nejmenší ponětí, za koho mě považuje, kdo je vlastně Viktor. Jak jsem s ním spojený? A hlavně – co se ode mne očekává?

Všechno tohle se mi honilo hlavou. Musím po tom zapátrat. Musím zjistit, o co jde.

Zatímco mozek se snažil tohle všechno zpracovat, všiml jsem si, že mi vedle hlavy leží lístek. Rozbalil jsem ho a s velkým úsilím přečetl:

Viktore,

omlouvám se za všechny ty nejasnosti, vím, jak těžké to pro tebe musí být. Sám jsem si celou tou podivnou historií prošel a chápu, jak obtížné je celé to pochopit a učinit ta správná rozhodnutí. Jen chci, aby sis pamatoval, že vždycky budu ten, kdo je tu pro tebe.

Mohu zpomalit tvůj čas. Dovol mi to, prosím. Dovol mi tě znovu vidět. Všechny hvězdy bych směnil za chvíli v tvé blízkosti.

Prosím, přijď na naše místo, zítra v noci.

Budu na tebe čekat.

S láskou, navždy tvůj.

Četl jsem ty řádky znova a znova. Obraz se vyjasnil, jedna z otázek zodpovězena. Miluje mě. Nebo alespoň někoho, koho ve mně vidí. Ty sny, jako by to byly záblesky jeho reality. Všechno to byla pravda, je to něčí minulost. Teď už jsem své noční vidiny nemohl svádět na opilost. Důkaz o jejich pravdivosti jsem zrovna přečetl. Celé mi to nahánělo husí kůži. Ale nemohl jsem toho nechat, potřeboval jsem vědět víc.

Potřeboval jsem odpovědi.

Musel jsem se s ním znovu sejít…