Election - pt.9

9

Benedict seděl u stolku v restauraci Aka Yuki, nohy zkřížené pod sebou, mezi prsty hůlky. Naproti němu se nervózně krčila nevýrazná plavovláska, zhruba stejného věku jako Benedict. Hůlky se jí hroutily z rukou, křečovitě se usmála pokaždé, když jí sousto spadlo zpět do misky. Benedict si ji měřil přísným pohledem, nelíbila se mu. Rozhodně nebyla někým, kdo by měl být jeho osobním asistentem. Moc upjatá, moc konvenční, moc nejistá. Bez špetky smyslu pro humor.

Julian ji vybral jako náhradu za jeho samého. Jane McDonald. Dokonce i jméno bylo naprosto průměrné. Netušil, proč padla volba zrovna na ni – možná se z jeho strany jednalo o zvrácený druh pomsty. Prakticky spolu nemluvili ode dne, kdy mu dal ultimátum. Skoro tři týdny. Aby byl sám k sobě upřímný, postrádal ho. Chyběl mu u oběda, chyběl mu jeho kanadský přízvuk – měl ho, ačkoli to nikdy nepřiznal, jeho zvláštní schopnost otočit všechno tak, aby to znělo dobře. A taky, ač to nerad připouštěl, nemohl z hlavy dostat představu Juliana, klečícího u jeho židle, rozepínajícího jeho kalhoty-

„Ehm, pane senátore, kdy byste se tedy chtěl sejít s komisařem pro rozvoj Dallasu?“ přerušila Jane jeho myšlenky tichým hlasem.

„Co prosím?“

„No, na kdy vám mám sjednat vaši schůzku. Příští týden oficiálně odchází pan Santier, takže jej musím nahradit. A jednou z mých povinností je sjednávání schůzek. A protože máte na programu mnoho akcí, potřebuji se vás ptát na to, kdy co chcete absolvovat. Já vím, že vás to musí neuvěřitelně obtěžovat, všechny ty povinnosti-“

„Jistě. Chápu. Čtvrtek,“ řekl Benedict úsečně, nesnášel, když z něj někdo dělal idiota. A tahle husa to dělala neustále. Chovala se k němu jako k malému dítěti. Ten tón, kterým mluvila, jako učitelka ve školce. Hnusilo se mu to.

Ano, tohle musí být definitivně pomsta.

„Dobrá. A hodilo by se vám to spíše dopoledne nebo odpoledne? Víte, ten den je na programu také-„

„Také jednání se zástupci drobných živnostníků států Texas. Já vím, sám jsem ho domlouval. A protože je ve dvě odpoledne, Schůzka by byla vhodnější okolo desáté dopoledne. Tohle by měla asistentka zvládnout,“ zvedl podrážděně obočí Benedict.

„J-jistě. Pan Santier mi neřekl, co přesně se ode mne očekává.“

„Výborně, teď to víte. Žádá se od vás jistá samostatnost. Nechci, abyste ke mně chodila s každým bezvýznamným termínem. Pokud to bude v řádné pracovní době, to znamená nine to five, nemám problém s jakýmikoli schůzkami. Pokud půjde o větší akce, jako jsou meetingy s členy strany, očekávám, že se se mnou poradíte. Rozumíme si?“

„Samozřejmě, pane senátore.“

„Výborně. A mimochodem, vedle misky máte příbor. To abyste z toho oběda měla alespoň něco,“ ušklíbl se Benedict a mávl na číšníka s prosbou o účet.

***

Nesnášel ji. Pracoval s ní teprve týden a už ji nesnášel. Byla neschopná. Nebo alespoň jemu tak připadala. Nebyla schopná rezervovat mu večeři v nějaké pořádné restauraci. Nebyla schopná seřadit schůzky tak, aby z nich nebyl zcela vydeptaný a měl čas zaskočit si do obchodu s nejnovějšími deskami, na které mu samozřejmě před tím dal tip Julian.

Ona byla vlastně normální asistentka. Jenže Benedict si zvykl na Juliana, génia ve svém oboru. Bylo těžké srovnat se s kýmkoli jiným. Nic jiného mu ale zřejmě nezbude. Nemůže ji jen tak vyhodit. Ne, když už teď mělo jeho okolí otázky ohledně odchodu Juliana.

Složil papíry do aktovky, podívá se na ně doma. Možná. Chtěl odsud vypadnout. Nešel k sobě do bytu, Clara byla stejně pryč. Měl chuť na drink. Vraždil by pro trochu dobré whisky – proto odvezl své Bentley do garáže a pěšky se vydal do baru O’Tara, kde nalévali tu nejlepší irskou whisky z celého Dallasu. Malý kousek Irska v Texasu.

„Zdravíčko, pane senátor,“ zvolal barman hned, jak vešel do dveří.

„Zdravím, Jacku,“ usmál se Benedict.

„Jako obvykle?“

„No jo. Dvojitou whisky s ledem.“

„Těžkej den?“

„Zatraceně těžkej. Ta nová asistentka je příšerná.“

„Vážně? Myslel jsem, že ji vybíral ten tvůj starej asistent.“

„Taky že jo. Ale mám podezření, že ta ženská je jistej druh pomsty.“

„No, vyhazov je tak trochu důvod pro pomstu, to určitě jo. Pročs ho vlastně vyhodil?“

„Nevyhodil jsem ho. Podal výpověď ke konci měsíce,“

„Kecy. Vím, jak to chodí. Tak co, čím ti pohnul žlučí?“

„Osobní neshody, nic ti do toho není, Jackie,“ odvětil Benedict.

„Dobře. Nic mi do toho není. Ale jedno vím jistě. Pokud je to nějaká hovadina, nemá smysl kvůli tomu ztrácet někoho, jako byl on. Navíc, když ti ta nová pije krev.“

„Nejsem si jistej, jestli to v tomhle případě bude možný.“

„Ale no tak, Benedicte, jak dlouho sem chodíš, šest let?“

„Sedm.“

„Dokonce. A za tu dobu, ani jednou se nestalo, aby bylo pro tebe něco nemožný. Proboha, vždyť jsi urovnal svý vztahy se svou tchýní potom, cos jí tančil polonahej na stole při oslavě jejích narozenin.“

„Jo, ale to jsem byl namol,“ odvětil Benedict. Ne že bych při tom druhým nebyl opilej, dodal v duchu.

„Ale no tak. Je to tvá tchýně. Vím, jaký mrchy to dokážou bejt. A z nějakýho důvodu dost pochybuju o tom, že by ten tvůj asistent byl horší, než tchýně.“

„Máš pravdu. Nic nemůže bejt horší než ta obtloustlá verze Jokera.“

„He he,“zasmál se Jack, „Takže kdy za ním skočíš?“

„Cože?“

„No, kdy se půjdeš omluvit tomu asistentovi.“

„Já jemu?“

„No jasně. Ty jsi ten, kdo ho vyhodil.“

„Ale, jsem jeho nadřízenej-„

„-ale ta nová ti pije krev. A přiznej si to, podle toho, cos mi stihl za těch pár neděl říct, všichni další ti budou pít krev. Nikdo ti už nebude vyhovovat jako on.“ Vyhovovat. To je to slovo, pomyslel si Benedict. Nikdo se mu nevyrovná.

Nikdo jinej mi nevykouří v kabinkách na koncertu, na kterej sám sehnal lístky…

„Asi máš pravdu. Jako vždycky, Jackie. Co já bych bez tebe dělal?“

„Chlastal sám doma předraženou whisky,“ zasmál se Jack.

„No jasně. Teď můžu pít předraženou whisky veřejně.“

„Hej! Trocha taktu, chlape.“

„Jistě, omlouvám se. Dík za whisky.“

„Neděkuj a plať,“ zazubil se Jack.

„Jak jinak. Měj se,“ rozloučil se Benedict, zalovil v peněžence a položil na pult dvacetidolarovku, načež se otočil a rychlým krokem prošel dveřmi lokálu. Potřeboval ho vidět. Potřeboval to, víc, než cokoli jinýho. Bylo mu jedno, co budou dělat, jestli zůstanou u omluv nebo se posunou i někam dál. Jediné, čím si byl jistý, bylo, že k němu musí zajít ihned, nebo se mu asi rozskočí hlava. Tři týdny ho trápily sny, ve kterých hrál hlavní roli Julian. A ne vždycky to byly noční můry…

***

Klepal na Julianovy dveře, přemýšlel, co ho sem v podstatě přivedlo. Nedělá chybu? Byla tu poměrně vysoká šance, že ho Julian pošle do prdele. Ani si nevyzkoušel, co řekne. Vlastně, není nejmenší důvod, proč by to udělat neměl. Po tom jak se k němu-

 Řetízek zarachotil, Julian si zmateně měřil nečekaného návštěvníka.

„Co potřebujete?“ zeptal se odtažitě Julian. Benedict neodpověděl. Všechna slova zamrzla na rtech. Namísto toho popadl jeho límec a trhl jím směrem k sobě, s límcem vzal i Juliana. Byl od něj pouhých pár palců. Mohl cítit zrychlený dech svého asistenta, v nosu jej zašimrala vůně Julianova parfému. Horká ústa, která ho zvala k sobě, bez ostychu jej provokovala. Nahnul se a políbil ho. Nijak něžně. Nestál o něžnosti.

„Pokud vím, tohle jste nechtěl,“ odtrhl se od něj Julian zmateně.

„Sám jsem si to myslel,“ zamumlal těžce Benedict. Čelem se teď opíral o Julianovo, v mírném předklonu kvůli své výšce. Rty podvědomě zalapaly po ústech druhého muže. Vsál Julianův jazyk, ještě chvíli spolu bojovali, aby nakonec oba kapitulovali. Narazili na stěnu. Tak, jako před několika týdny v tom zatraceném klubu. Ach, jak moc si přál udělat to znova. Bez výčitek, bez závazků, jen znovu prožít tu slast, která jej srážela do kolen.

Rukama bloudil po tom drobném, hubeném těle, stejnými pohyby jej svlékal z plátěné košile. Odhaloval jemně vyrýsovanou hruď, konečky prstů s ostrými nehty zanechávaly na bledé kůži rudé škrábance. Julian sténal do jeho krku, líbal ho a přiváděl k šílenství pohyby jazyka, kopíroval linii jeho hrdla. Pamatoval si všechny ty věci, jež Benedicta dostaly na okraj sebeovládání. Pamatoval si je a nyní je bez zaváhání opakoval.

„Nenávidím vás za to, co jste mi provedl,“ přecedil přes zuby Benedict a nasál mezi zuby jemnou, křehkou kůži Julianova krku. Ten na to odpověděl hrubým zasténáním. Činy odporovaly slovům, a Julian si to i přes mlžný opar vzrušení uvědomoval.

„Nenávidím vás, protože mě nutíte toužit po vás, je to něco tak nepřijatelnýho, nevhodnýho a nemorálního, a stejně vás chci, stejně bez tohohle nevydržím ani měsíc. Dostal jste mě,“ vydechl do Julianova ucha a políbil ho za uchem, těsně před hranicí plavých kadeří.

„Tak už to udělejte,“ zavrčel Julian vzrušeně, „nepřišel jste se vyznávat, že ne? Přišel jste sem, protože chcete šukat. Přiznejte si to. Manželka vám nestačí, nechcete se s ní milovat. Chcete šoustat jak smyslů zbavenej a to vám s ní nejde. Chcete ztratit kontrolu a nechat se úplně unést, a to vám ona nemůže dát. Chcete šukat mou mladou prdelku, že je to tak?“

„Proboha, jo, vinen ve všech bodech,“ zamumlal nejasně Benedict. Proplétal jazyk s Julianovým, sál jeho ústa zhluboka, s divokostí a necitelností, nemohl si pomoct. Šílel z Juliana, šílel z jeho těla, nemohl se nabažit té opojné chutě. Jeho prsty chvilku bojovaly s přezkou pásku u Julianových kalhot, svůj boj nakonec vyhrály a poslaly kalhoty i s páskem k Julianovým kotníkům.

„Spodní prádlo v oblibě očividně nemáte, co?“ zamumlal do jeho ucha pobaveně Benedict, když jeho prsty narazily na obnaženou erekci.

„Nečekal jsem návštěvu,“ usmál se pokřiveně Julian, načež se vrátil k oblažování Benedictova krku. Benedict hlasitě sténal, vždycky měl rád, když se někdo věnoval jeho hrdlu. A Julian si toho nezapomněl všimnout.

„Chci vás. Já jen, nikdy jsem to, víte co, nedělal jsem to nikdy - takhle“ vyrážel ze sebe s námahou Benedict.

„Nepotřebujete manuál, sakra. Prostě mě přehněte přes stůl a vražte ho do mě. Nic složitýho,“ zasmál se jeho zdrženlivosti Julian.

„Já, víte, nechci vám ublížit,“ zamrkal Benedict. Je rozkošnej, pomyslel si Julian.

„Nedělám to poprvý, nebojte se o mě,“ zamumlal Julian udýchaně, „víte co? Počkejte tu,“ zašeptal do Benedictova ucha a beze studu ze své nahoty prošel přes celý byt, aby se vrátil s tubou a balíčkem kondomů v ruce.

„Tím to mám, natřít?“ pozvedl Benedict nedůvěřivě obočí.

„Ne, to máte vypít, jasně že jo,“ protočil oči Julian. Když viděl, jak Benedict váhá, protočil panenky podruhé, klekl si před něj a stáhnul z něj poslední kus oblečení, který ještě zbýval, a vzal do rukou Benedictův penis. Ten jen potěšeně zasténal. Roztrhl obal kondomu a naroloval ho, neuniklo mu, že Benedict se celý napjal. Vymáčkl trochu gelu na své prsty a zlehka přejel po celé erekci. Pak se narovnal a políbil Benedicta.

„Tak co, teď už to zvládnete? Jenom jedna věc. Zkuste mě hned na začátku neušoustat k smrti, víte, v klubu vypadal o něco menší a já bych si zítra rád sednul,“ zamručel Julian svůdně a mrkl na něj. Benedict si pomyslel, že něco tak vzrušujícího nikdy neviděl. Měl ho tu, neuvěřitelně sexy mladíka, který se mu až neřestně nabízel. A ač to nerad přiznával, poslední poznámka mu dodala sebevědomí.

„Vynasnažím se,“ opáčil s pokřiveným úšklebkem Benedict a naposled ho políbil, než ho ohnul přes stůl a vnikl do něj. Pomalu, doufal, že dost pomalu, bylo to tak těsný, tak horký a vzrušující, Benedict měl problémy držet se zpátky. Zrychloval, postupně mu z hlavy mizely obavy o Juliana, ostatně, on nedal nijak najevo své nepohodlí, ba naopak. Vypadalo to, že chce víc. Vyrážel ze sebe chraplavé sténaní, rozeznal v nich své jméno. Nedokázal přestat, přirážel čím dál divočeji, rukou svíral Julianovo rameno, jako kdyby to byl jediný pevný bod na světě. V podbřišku zaznamenal povědomé cukání, nemohl to oddalovat. Jen pokračoval, zběsileji, než předtím, dokud nevyvrcholil, tak silně, že se mu zamotala hlava a on se, zcela vyčerpaný, zhroutil na Julianova záda.

„Omlouvám se,“ vydechl po chvíli Benedict, teprve teď si uvědomil ten trapný fakt. Byl z nich dvou jediný, který dosáhl vrcholu.

„V pořádku, napoprvý to nedokáže skoro nikdo. Jaký to bylo, pane senátore?“ ušklíbl se Julian zvědavě.

„Nejlepší věc v mým zatraceným životě,“ přiznal Benedict a zvedl se z Juliana. „Ale vy jste si to asi příliš neužil.“ Připadal si divně. Jako kdyby Julianovi nedal vše, co mohl. Sebral ze země boxerky a oblékl si je.

„Premiéra bývá rozpačitá. Nevíte, co vás čeká, a když to přijde, vcucne vás to do sebe. A tohle je teprve začátek, můžu vám toho ukázat tisíckrát víc,“ usmál se Julian svůdnicky a narovnal se.

„Neodradil jsem vás?“

„Proboha, ne. Chci to znova. Chci VÁS znova. Je toho tolik, co ještě nevíte, alespoň, co se týhle oblasti týče. A já vám garantuju, že neskončím, dokud nebudete umět úplně vše. Krom toho, dlužíte mi orgasmus,“ řekl Julian zastřeným hlasem, prstem přejel po jeho bradě a vtiskl mu polibek na tvář.

„Víte, původně, no totiž než jsem vás-„

„ošukal,“ dodal Julian s pozdviženým obočím.

„Jo, přesně to. Totiž, chtěl jsem vám nabídnout, abyste se vrátil.“

„Vrátil. Takže jsem vás odhadl dobře.“

„Co prosím?“

„No, Jane. Věděl jsem, že s ní nevydržíte dlouho. Vlastně, vydržel jste to dýl, než jsem čekal,“ zamumlal Julian s křivým úsměvem, zatímco z krabičky vylovil cigaretu.

„Zmetku,“ ušklíbl se Benedict a dloubl ho do žeber.

„Chyběl bych vám, přiznejte to.“

„Možná trochu. Ale nemyslete, si, že vám kvůli tomu zvednu plat.“

„Takové iluze si nedělám, nebojte,“ opáčil Julian a vyfoukl kouř.

„Takže v pondělí?“

„V pondělí. S Jane to vyřídím, pane senátore.“

„Věděl jsem, že nedělám chybu,“ usmál se Benedict, letmo políbil Juliana a otočil se ke dveřím.

„Tak nashledanou, Benny.“

„V pondělí,“ opáčil Benedict a vyšel do chladné prosincové noci…