Victor - pt.1

Tuhle povídku jsem začala psát ještě na svém starém blogu, jenže jsem se k ní už tak nějak nedostala. A protože se mi celkem líbí, vždycky jsem měla tyhle příběhy ráda, rozhodla jsem se ji dokončit. Tenhle díl je spíše reedicí již vydaného dílu, až od příště začnu doopravdy pokračovat. Je to lehce upravené, ale korpus pořád stejný. Jen jsem přidala trošku šlehačky ;)

1

Šel jsem po zahradě ke kůlně, už zas se rozbil bojler a já potřeboval nářadí. V takhle starém domě to není nic neobvyklého, přesto mě to ale vždycky naštve. Nejsem na to zvyklý. To víte, dítě města. A místní mi to nikdy nezapomenou připomenout. Byl jsem asi v půli cesty, když mi nad hlavou prosvištěla stíhačka. Už jsem tomu ani nevěnoval pozornost. Zřejmě letěly na východ, už měsíc a půl jsou tam problémy. Další občanská válka, finanční krize jen rozvířila všechny ty problémy, které léta doutnaly pod povrchem. Časem si na to zvyknete. Nemůžete být neustále vyděšený k smrti po tak dlouhou dobu. Mozek si vytvoří obranné opevnění vůči všemu, co by mu mohlo ublížit. Otupíte, nevnímáte hrůzy okolo. Jen setrvačností pokračujete ve své každodennosti.

Odemkl jsem kůlnu a snažil se najít šroubovák. Bohužel, ve změti provázků, lopat a různých dalších zbytečností to nebyl úkol lehký. Snad hodinu jsem strávil přehrabováním všech těch krámů, hlasitě nadávajíc do hřmotu prolétajících letadel a helikoptér. Kolikrát jsem si už říkal, že to všechno vytřídím. Jenže jsem se na to vždycky vykašlal. Zapomínal jsem na to, že tady nefunguje čtyřiadvacetihodinová servisní služba. A že Šroubovák je jednou z věcí, která je k opravě čehokoli potřeba.

Jak jsem čekal, hledaný předmět byl na úplném dně posledního šuplíku.

Na obloze seděl měsíc v úplňku, jeho bledé světlo nedbale kreslilo zkroucené stíny na můj pečlivě střižený trávník. Nevím, jestli se mi to jen zdá, ale tady, na konci britské civilizace, je měsíc větší, než na městské obloze. Všechno je tu jiné. I zvuky letadel. Přesto, že jsem si na ten odporný, nervy drásající zvuk už přivykl, nyní, ve svitu měsíce a tlumeného vytí psů z vesnice, mi celá ta scenérie připadla tíživější a děsivější než cokoli, co jsem kdy viděl.

Když jsem rychlým krokem míjel starý sklep za domem, zaslechl jsem něco, co narušovalo monotónní hukot a štěkot. Skoro jako volání, který vycházel z toho temného místa, kam jsem tak nerad chodil. Jako kdyby mě chtěl zcela vydeptat. Zatřepal jsem hlavou, doopravdy, začínám šílet. Raději jsem přidal do kroku.

Odemkl jsem dveře svého velkého, vlhkého a opuštěného domu. Patřil mému strýci, a ten mi ho nějakou shodou náhod odkázal. Upřímně, měl jsem v plánu ho prodat, jenže jsem kvůli krizi přišel o práci a díky pádu bank i o peníze. Tak jako dalších šest milionů lidí. Jenže, já měl, na rozdíl od nich, alespoň kam jít. A tak jsem sbalil dva kufry svého oblečení, prodal laptop i byt a vydal se na západ, do téhle chladné končiny, kde jsem byl naposled jako kluk. Zřekl jsem se všeho, co jsem znal, a začal úplně od nuly. 

Bez onoho obvyklého pozitivního smyslu slova. Prostě jsem všechno ztratil.

Cvakl jsem vypínačem, ale světlo se nedostavilo. Další výpadek proudu, tohle mi už vážně leze krkem. Člověk už si nemůže ani v klidu rozsvítit. Elektrické obvody ve zdech pocházejí přinejlepším z padesátých let, takže se vlastně není čemu divit. 

Poslepu jsem tápal po dosud nepříliš známé chodbě, až jsem nahmatal olejovou lampu, která tu je zřejmě ještě z Viktoriánských dob. škrtl jsem sirkou, krabičku jsem raději nosil neustále při sobě, a místnost se zalila měkkým, tlumeným světlem lampy. Vzal jsem lampu do levé ruky a zamířil do přístěnku. V kapse jsem nahmatal šroubovák a dal se do opravu bojleru. Bohužel, jak jsem tak napůl očekával, nepodařilo se mi docílit prakticky žádně změny k lepšímu. 

Jen jsem orýpal asi padesát vrstev rzi a oprýskaného nátěru. Teplá voda stejně nebude. 

Výborně, další opuštěný večer v mihotavém světle a s lahví laciného vína. Stává se to mou smutnou tradicí. Měl jsem manželku, bohužel, když padla burza, můj zdroj obživy a smysl života zároveň, skončilo to. Nemám jí to za zlé. Byla zvyklá jezdit v mercedesu a večeřet v pětihvězdičkových restauracích. Nemůžu jí zazlívat, že se toho nechtěla vzdát, jen kvůli mě. Že si našla jiného sponzora, tak to prostě bývá. Mohl jsem skončit hůř, mnoho lidí to neuneslo a skočilo z mostu do temných vod Temže. Policie už ani neodvážela své čluny, stalo se smutnou tradicí, že na konci běžné pracovní doby se na zábradlí mostu postavili čerstvě propuštění a seskočili vstříc temnotě. Na březích se hromadily černé pytle, pohřebáci je odváželi jednorázově. Nemělo cenu jezdit na vícekrát. Londýn se stal městem duchů a ztracených osudů.

Já, narozdíl od nich, začal znovu. 

Hůř.

Válel jsem se ve starém, zatuchlém křesle a pozoroval venkovní zahradu, osvětlenou jen mdlým měsíčním svitem. Stala se mým novým životem, trávil jsem tam celý den. Dalo mi práci uvést ji do nějakého přijatelného stavu. Strýc byl ke konci života upoutaný na lůžko, takže se nemohl o zahradu starat. A dva a půl roku bez jakéhokoli zásahu samozřejmě nechalo následky. Ten pitomý kus země mě drží nad vodou. Alespoň mám ten pocit.

Najednou se pod oknem mihl stín člověka. Nejprve jsem se nad tím nepozastavil, jenže pak mi to došlo. Přece je zákaz vycházení, kdo by v tak pokročilou hodinu riskoval zatčení? Vstal jsem z rozvrzaného křesla a trochu ztěžka vykoukl z okna. Zahlédl jsem muže, jak vchází do mé zahrady a vyrovnaným a neslyšným, skoro strojeným krokem míří hlouběji na mé pozemky. Popadl mě běs, jestli mi zas zničí záhony jako ti chuligáni minule, nepozná ho ani vlastní matka. Vyběhl jsem zadními dveřmi, drapl brokovnici a následoval ho.

Jenže, jak se zdálo, vysvětlení nebylo tak prosté. On totiž vůbec nevypadal jako jeden z těch pubescentních výrostků ze sousedství. Naopak, byl to zcela dospělý muž. Vypadal kultivovaně, skoro jako aristokrat. A očividně sem nepřišel proto, aby mi rozšlapal rozmarýn. Jako by si ani neuvědomoval, kde je. Jen se zmateně, ale přesto bez záchvěvu, skoro strojeně proplétal mezi keři buksusu a neustále cosi nesrozumitelně mumlal.

"Hej, otoč se!" houkl jsem na něj, nutil svůj hlas, aby se netřásl. Ale ten člověk se ani neohlédl, jen dál bloudil po mé zahradě.

"Pane! Nenuťte mě střílet!" zakřičel jsem, nabíjejíc svou zbraň. Až nyní se cizinec zastavil a pomalu se otočil. Neuniklo mi, jak je oblečený. Měl na sobě drahý oblek, ovšem ne z téhle doby. Snad sto let starý? Ale on sám byl mladý, mladší než já sám, zub času ještě nezkřivil jeho tvář, kterou zdobily ostře řezané rysy. Dvacet, možná pětadvacet let? Celému obličeji, který se zdál ve svitu měsíce neuvěřitelně bledý, vévodily velké, temné oči. Vlasy měl uhlově černé, s modrošedým leskem od měsíčního světla. Snad za to mohlo příšeří, ale výraz v jeho tváři byl naprosto netečný, vůbec ho nevyváděl z míry fakt, že na něj mířím puškou. Naopak, zdálo se, že má radost z toho, že mě vidí. Což bylo pochopitelně divné.

Nikdy před tím jsem ho totiž neviděl.

"Co tu chcete?" zeptal jsem se, už o něco méně nepřátelsky. Z toho muže šel strach, z jeho kamenného pohledu, z těch pevně sevřených rtů, i z toho podivně rovného držení těla. Jak kdyby měl vzadu v tom saku dlouhou tyč, která mu nedovolovala jakékoli, byť minimální shrbení.

"Pojď za mnou." ozval se jeho hlas. Měkký, hluboký baryton, s přirozenou autoritou v sobě. Ignoroval mou otázku, stejně jako si nevšímal brokovnice v mých rukách. Jako kdyby mu to tady patřilo, jako kdyby fakt, že tu je, byl tím nejpřirozenějším jevem pod sluncem. Otočil se a vydal se směrem ke kůlně.

A já, nevím vůbec proč, jsem ho následoval. Poslechl jsem ten hypnotický hlas a vydal jsem se za ním. Nějaká síla mi rozpohybovala nohy a já si pošlapával ty své tak pracně upravené záhony, jen abych ho neztratil z dohledu. Klopýtal jsem, Nechápal jsem, jak si dokáže zachovat tu eleganci ve svých pohybech. Jako kdyby se vznášel. Pušku jsem stále držel vzpřímeně, ale už spíše ze zvyku, než pro úmysl střílet.

A pak, po nekonečně dlouhé chvíli, zastavil, a já s ním. Stáli jsme před tím starým sklepem, ze kterého, a přísahal bych na to, vycházel ten podivný zvuk. Chytil mě za ruku a já se celý otřásl chladem, který prostoupil mé tělo. Upustil jsem brokovnici, neměl jsem sílu ji dál držet, jako bych už ztratil jakýkoli důvod k pocitu strachu. Bezmezné bezpečí a pocit naprosté nezranitelnosti naplnil mou krev a já se nechal vést tím člověkem, kterého jsem nikdy před tím neviděl. Jednom okamžiku jsem stál na své zahradě, pod vzrostlými lípami a slyšel podivně rychle se přibližující hukot stíhaček, a v té další jsem byl v naprosté tmě. Na chvilinku jsem si myslel, že mě omráčil, hned mi však došlo, jak daleko k pravdě to má.

Jak to proboha udělal?

Stáli jsem uvnitř sklepa, kde bylo úplné ticho, jen můj zrychlený dech a tep srdce se prolínal s tím jeho, zcela klidným a nenuceným. Žádné stíhačky, žádní psi, jen ticho a tma, uklidňující a čistá. Třásl jsem se zimou, teplota tady dole byla snad o deset stupňů nižší než nahoře. Do žil byl napumpován adrenalin, svíral jsem pevně ruku toho cizince, ani jsem se nepozastavoval nad tím, jak divné to je. Moje mysl si zřejmě usmyslela, že když ho pustím, stane se něco hrozného. Prošli jsme jeden a půl palce tlustými ocelovými dveřmi, aniž bychom je otevřeli. S hrůzou jsem si uvědomil naprostou absurdnost situace, strach se začal hlásit ke slovu, onen pocit klidu se vytrácel a já se klepal jak osika.

"Je ti zima, Victore?" ozval se znovu měkký hlas. Byl starostlivý, téměř láskyplný. Nechápal jsem, proč mě oslovuje Victor. Nevěděl jsem, proč mi tyká, proč se o mě tak zajímá. Jen jsem s pocitem úplného zmatení ucítil na svých ramenech těžkou látku jeho kabátu.

"Promiňte, já-já nejsem Victor," snažil jsem se vyjasnit si situaci, ale bylo tu příliš mnoho věcí, které jsem nechápal.

"Ale jsi, Victore, ty mě nepoznáváš?" v jeho hlase se ozývala skálopevná přesvědčenost a své pravdě. Vytrhl se z mého sevření a v příští sekundě zaplavilo vlhké podzemí měkké, hřejivé světlo staré petrolejové lampy, nápadně podobné té, kterou jsem nechal v předsíni. V měkkém světle postrádal jeho obličej tu chorobnou bledost, stejně jsem však v té tváři viděl cosi podivného a nepřirozeného.

"Musel jste si mě splést, já vás nikdy neviděl." trval jsem na svém, zoufale se snažil přinutit svůj hlas k poslušnosti. Stejně se mi trochu klepal. V jeho tváři se objevila bolestná grimasa, zuřivě, téměř zraněně vykřikl a převrhl několik beden se sazenicemi. Vyděšeně jsem ucukl a ustoupil jsem krok stranou, bál jsem se, že svůj hněv obrátí proti mně.

Jenže se tak nestalo. Mladík jen zamrkal, jako kdyby ho překvapila prudkost vlastní reakce, a pak se sesunul na mrazivou, oslizlou zem a skryl svůj obličej v dlaních. Cítil jsem vinu, sžírala mě, přesto, že jsem za nic nemohl. Něco v něm bylo, něco, co mě nutilo starat se o něj. Přistihl jsem se, jak si sedám vedle něj a čekám, až se uklidní. Chodidla mi mrzla a stávala se necitlivými, přesto jsem tam dál zůstával, bez pohybu, čekal jsem na jeho pohled.

"Promiňte," přerušil jsem to příliš dlouhé ticho. On se jen narovnal, ve tváři opět ten zcela vyrovnaný výraz.

"Je to už velice dávno, uznávám. Nemáš žádný důvod k omluvám, Victore," nenašel jsem sílu k tomu, abych popíral to, o čem byl tak pevně přesvědčen. Nechtěl jsem mu bořit iluze, snad to bylo kvůli podivnému pocitu klidu a vyrovnanosti, který ten člověk přinášel mé rozhárané mysli. Nemusel jsem se o nic starat, jen stačilo být tu, v zimě a mihotavém světle, s neznámým a nepochybně divným mužem, který mě považoval za někoho jiného, než kým jsem doopravdy byl. Probouzel ve mě zvědavost, nedokázal jsem se zvednout a odejít, byť mi zřejmě nic nebránilo.

"A jak moc dávno to vlastně je?" zeptal jsem se opatně, pečlivě volíc svá slova.

"Čekal jsem tu. Čekal jsem na tebe každou noc, tak, jak jsem slíbil. 1 380 úplňků, včetně toho dnešního. Čekal jsem, až přijdeš, až vyšleš znamení, že jsem vítán." Můj mozek se marně pokoušel o nějaké přesné výpočty, příliš si uvědomoval nelogičnost výsledku.

"110 let?"

"Zřejmě, ty víš, že jsem se o hvězdy nikdy příliš nezajímal, to je spíš tvoje záliba. Vždycky kráčíš s hlavou v oblacích," Mírně pokrčil rameny a usmál se. Určitě si mě musel splést. Astronomii jsem nenáviděl. A nikdy jsem nebyl snílek.

A rozhodně jsem nežil před sto deseti lety. 

"Netvař se tak vyděšeně, přece jsem to slíbil. Pamatuješ?" podíval se na mě těma temnýma očima a já odmítal přijmout co, co ten člověk tvrdil. Bylo mu nanejvýš pětadvacet. Nevěděl jsem, co se to děje. Musel jsem pryč, má mysl se nechala příliš lehce vtáhnout do tohoto kanadského žertíku. Byl to určitě nepovedený, hodně nepovedený fórek na mou adresu. Nic víc, jen se nějaký soused rozhodl zpříjemnit si večer. Není přece možné aby někdo. Sto deset let. To určitě.

"Měl bych odejít," řekl jsem přiškrceně.

"Ano, chápu. Jsi zmaten. Já také, už jsem ani nedoufal, že tě někdy spatřím. Tak dlouho jsem byl příliš sám. Ale nelituji. Jsi přece tady. Přijdeš zítra, Victore?"

"Snad," opáčil jsem a otočil se k východu.

"Prosím, nenech mě znovu čekat, Victore," řekl prosebně a znova mě chytil za ruku. nechápavě jsem na něj pohlédl. On se však jen tajemně, téměř pobaveně usmál a odpověděl:

"Jak jinak bys chtěl projít těmi dveřmi?"