...all I wanna do is to be happy

//počátek depresivních výlevů//

... nic nebodá do srdce tak spolehlivě, jako cizí štěstí.



...to si pak připadáte jako největší parchant na světě. Zároveň se však uvnitř probouzí něco jako zármutek. Je vážně zvláštní pozorovat vlastního otce, který vám nikdy příliš dobrým otcem nebyl, jak si to vynahrazuje na druhých dětech. Měla bych mu to přát, mohla bych věřit, že se změnil. Že se stal lepším člověkem.

Jenže bych lhala sama sobě, kdybych řekla, že mne to nemrzí. Mrzí mě, že nemám to, co oni. Že ho vidím jednou za čtrnáct dní. A že během těch tří dnů spolu prohodíme sotva pár slov. Jako dva cizinci. Možná je to zčásti má vina. Jenže já už dost dobře nemám sílu na to snažit se to napravit. A tuším, že druhé straně už taky docházejí.

Tak snad jen doufat, že aktéři fotky budou šťastní až nadosmrti. Že nikdy nebudou muset balit cestovní tašku, jen aby se viděli s tátou.

//konec depresivních výlevů//