Victor - pt.5

hehe, trošku jsem se rozepsala, ale myslím, že vám to vadit nebude ;)

5

Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak Arthura uvítám. Nejprve mne napadlo, že otevřu skotskou a pustím nějakou hudbu – pak mi však došlo, že nemám skotskou ani gramofon – tahle možnost se tedy ukázala jako nereálná. Nakonec jsem se proto rozhodl pro naprostou klasiku – večeři. Netušil jsem, co má rád, neměl jsem ponětí, co se za jeho časů jedlo. Snad kvůli tomu, a nepopírám, že na tom mělo značný podíl mé neumětelství v kuchyni, jsem nakonec upekl kus vepřového a uvařil brambory. Pochyboval jsem, že takové jídlo může někoho urazit – i když je z jiného století.

Prostřel jsem na kulatý stůl v jídelně, přehodil přes něj ten nejhezčí bílý ubrus, jaký jsem doma našel, otevřel jsem jednu z mála lahví vína, které jsem ještě ve sklepě měl a nalil je do vysokých skleniček postavených vedle talířů. Náhlé romantické pohnutí mě přimělo zapálit vprostřed stolu svíčky. Kriticky jsem zhodnotil svůj výtvor a musel uznat, že líp už to asi nesvedu. Teď už chybí jen host. 

Hodiny odbíjely půl desáté, když jsem do okna postavil zapálenou olejovou lampu. V žaludku jsem cítil povědomé mravenčení, byl jsem nervózní jako kdybych měl jít poprvé na schůzku. A ona to vlastně tak trochu premiéra byla. Poprvé jsem zval já jeho.

Ticho domu protnulo opatrné zaklepání na francouzské okno. Trhl jsem sebou, zhluboka se nadechl a celý rozechvělý odešel otevřít. Chvíli jsem mlčky stál a pozoroval Arthurovu postavu rýsující se za oknem, pak jsem zatáhl za kliku a pustil jej dovnitř.

„Dobrý večer, Victore,“ přivítal mě s úsměvem.

„Zdravím, Arthure,“ odpověděl jsem nejistě a čekal na jeho reakci. Věděl jsem, v koutu duše jsem si byl zcela jistý tím, že ho potěším. Chtěl jsem mu dělat radost, cítil jsem se jako malé dítě, které chce oslnit své rodiče první jedničkou. Arthur si nejprve ničeho nevšiml, pak ale překvapeně vytřeštil oči a padl mi kolem krku.

„Ty sis vzpomněl,“ zašeptal radostně mladík a přitiskl mi rty na tvář. „Věděl jsem, žes nezapomněl, věděl jsem to, úplně jistě,“ mumlal šťastně a zasypával mé líce drobnými polibky.

„No jo. Vzpomněl jsem si, jak jsem tě potkal na nádraží, zrovna jsi-„

„Zrovna jsem přijel z univerzity. Ano, pamatuji se, Victore,“ pokýval nadšeně. Zářil jako sluníčko, jako kdybych se stal jediným světlem jeho života.

„Je vůbec něco, co jsi zapomněl?“ zavrtěl jsem nevěřícně hlavou.

„Ne. A jestli ano, nepamatuji se na to,“ opáčil šibalsky a já se musel smát. Byl okouzlující, a já si uvědomil, že se stal smyslem mého života. Nemyslel jsem na nic jiného, vše, co jsem dělal, jsem dělal pro něj. Celý den jsem čekal jen na to, až ho večer uvidím, až budu moci spatřit tu andělskou tvář, ten úsměv, který mu věčně sedí na rtech. Zároveň jsem z něj však cítil něco chladného, něco divného a odtažitého. Děsilo mě, jak rychle mě ovládl. Jako kdyby pod vší tou krásou a vznešeností ležela temnota nevídaných rozměrů, jako kdyby celá ta křehká duše byla roztrhána a znovu slepena.

„Pojď, večeře je na stole,“ pobídl jsem ho jemně, snažil jsem se potlačit myšlenky na to, co tak hrozného se mu muselo stát. Prošli jsme obývacím pokojem až do malé jídelny vedle kuchyně. Když uviděl prostřený stůl, pozvedl koutky.

„Tys uvařil?“

„No, ano. Nic zvláštního, víš, moc vařit neumím, ale snažil jsem se,“ pokrčil jsem rameny, doufal jsem, že jsem nic nepokazil.

„Vždycky umíš překvapit,“ usmál se něžně a posadil se.

Vzal jsem ze stolu jeho talíř a nabral brambory s trochou masa. Když jsem před něj pokládal večeři, nemohl mi uniknout křivý úsměv na jeho rtech.

„Co, udělal jsem něco špatně?“ zeptal jsem se zmateně.

„Ne, Victore, já jen. Za sto deset let se tvá kuchyně ale vůbec nezměnila.“

„Vždycky jsem vařil takhle mizerně?“ opáčil jsem pobaveně.

„Ne, ne, to ne. Ale když jsem s tebou poprvé večeřel, udělal jsi přesně to samé jídlo.“

„Opravdu?“

„No ano. Je hezké vidět, že alespoň něco se nemění,“ odpověděl prostě a upil ze sklenice.

„Skutečně zvláštní,“ zamumlal jsem sám pro sebe. Nabral jsem i sobě a posadil se naproti Arthurovi. Vrtala mi hlavou jeho poznámka. To samé jídlo. Nevěděl jsem o tom, nevěděl jsem, že jsem mu někdy vařil večeři. Připadal jsem si ztracen, seděl jsem tu s člověkem, který o mě věděl vše, já však sotva znal jeho jméno. Kdo vlastně byl? Znal jsem jeho jméno, ale jako kdyby všechno podstatné vězelo za oponou a čekalo to, až ji rozhrnu.

„Nepamatuješ si naši první večeři, že?“ odpověděl na mé nevyřčené otázky. Jako kdyby mi mohl číst myšlenky, řekl to prostě, spíše konstatoval ten fakt. Nevypadal pobouřeně, ani zklamaně.

„Ne. Pověz mi o ní, prosím,“ požádal jsem a upřel na něj svůj pohled. Pátral jsem, a vlastně ani nevěděl po čem. Možná jsem doufal, že si na něco vzpomenu, na cokoli. Nic se však nestalo, žádný záblesk vzpomínky, jen současnost, stěží fádní, teď když tu sedí on.

„Později, až přijde vhodný čas,“ odpověděl s tajemným, neprostupným výrazem.

„Kdy přijde čas?“

„Já čekal sto deset let, Victore. Prokaž mi laskavost a vyčkej ještě chvíli. Ptáš se, jako kdybys to nikdy neprožil, je pro mě velice těžké mluvit o nás, jako kdybychom byli jen kapitola v cizí knize. Je to můj život, a ty mě nutíš vyprávět ho někomu, kdo byl při tom. Dej mi čas, zvyknout si.“

„Čas. Zvyknout si. Myslíš, že je to pro mě jednoduchý, být Victorem?“ opáčil jsem ostře, možná až příliš ostře. Mohl jsem zřetelně vidět záblesk v jeho očích, snad bolest? Příliš pozdě, když už jsem jednou otevřel myšlenku. „Žil jsem úplně jinak, Arthure, netušil jsem, že existuješ. Žil jsem jako James Lloyd, bohatej makléř patřící k londýnský smetánce. A pak bum, ztratil jsem všechno, Arthure, ztratil jsem práci, manželku, celej můj život se změnil v pár krabic čekajících na vystěhování. Začal jsem úplně znova, od nuly, Arthure! Jsem na dně. Bydlím v tomhle zatuchlým domě, bez civilizace, proboha, vždyť jsem vlastně s místníma nikdy nemluvil. A pak se tu zjevíš ty, doslova odnikud, nevím, kdo jsi, nevím, proč tu jsi, nevím ale vůbec nic! A chceš po mě čas? K čemu, sakra! Říkáš mi Victore, a já to přijímám. Zdá se mi o tobě, zdá se mi o Victorovi, mám pocit, že ztrácím sám sebe, půdu pod nohama. Já to nezažil, já na to jen vzpomínám, očima někoho jinýho – Victorovýma očima. A ty mi pak řekneš, že je to pro tebe těžký?“

Arthur jen nevěřícně hleděl, zmateně mrkal, nevěděl, co na to říct. Bylo úplné ticho, prudké nádechy a výdechy mých plic duněly pokojem jako stádo koní, takový klid tam panoval. A potom se najednou jeho oči rozšířily, nejprve jsem si myslel, že začne křičet. Jenže on jen zalapal po dechu a vyděšeně promluvil.

„Krvácíš, Victore. Proboha, ty krvácíš.“

„Cože?“ podivil jsem se, a pak si uvědomil, že sněhobílá látka ubrusu se po kapkách zabarvuje do ruda. Nahmatal jsem svůj nos a zjistil, že mi z něj tenkým proudem teče krev.

Nesnáším krev.

„Co se to, co se to děje,“ zamumlal jsem zmateně a svět se najednou otočil vzhůru nohama. Instinktivně jsem popadl ubrus, stáhl jsem ho s sebou na zem, červené víno se rozlilo po mé pravici a vsakovalo se do podlahy. Cítil jsem se slabý, tak hrozně slabý, svět se rozmazával, splýval v barvy, realita se stávala impresionistickou malbou. Na jazyku jsem cítil kovovou chuť vlastní krve, nemohl jsem popadnout dech.

Poslední věc, kterou jsem zaznamenal před pádem do temnot bezvědomí, byl Arthurův obličej, zkřivený strachem a starostí o mě. Chtěl jsem ho utěšit, chtěl jsem ho uklidnit, ruce mi však ztěžkly a vědomí se ztratilo pod tíhou vlastního strachu.

***

„Victore!“ ozvalo se od brány. Pootočil jsem hlavu a pozvedl jsem koutky v radosti z toho, koho jsem uviděl. Arthur přešlapoval u brány, vlasy mu vítr rozčepýřil do všech stran – kdo ví, proč jsem to shledával rozkošným. Odložil jsem knihu a šel mu otevřít.

„Mohl jste zazvonit,“ zvedl jsem obočí.

„Já vím, ale když jsem vás viděl na zápraží, připadalo mi zbytečné rušit sloužící,“ pokrčil rameny a zazubil se.

„Sloužící byste nerušil, mají volno. Jsem tu jen já, otec s matkou odjeli do Skotska.“

„Takže byste musel vstát tak jako tak.“

„Asi ano,“ uznal jsem nakonec s pobaveným úšklebkem, „vyhrál jste. Pojďte, postavím na čaj.“

„Něco ostřejšího by nebylo? Víte, rodiče mne čajem nalévají od té doby, co jsem přijel.“

„Něco se určitě najde,“ přitakal jsem, „půjdeme dovnitř, začíná pršet,“ konstatoval jsem věcně a odvedl Arthura francouzským oknem do domu. Neuniklo mi, jak zvědavě si to tu prohlíží. 

„Běžte zatím do mojí studovny, prosím, přinesu pití. Ty dveře hned naproti schodišti,“ ukázal jsem směrem ke schodům, Arthur jen přikývl a odešel. Vytáhl jsem láhev nejlepší whisky, co jsem tu schovával a postavil ji na pult, spolu se dvěma skleničkami. Zanedlouho už jsem seděl v lenošce naproti Arthurovi a naléval do skleniček.

„Tak na zdraví, Arthure,“ pousmál jsem se a přiťukl si s ním.

„Hlavně na to vaše. Jste přece starší,“ rýpl si Arthur a naráz whisky vypil.

„Nikdy na to nezapomenete, že?“ zvedl jsem obočí a dolil nám.

„Ne, omlouvám se. Víte, je to jen pět let a přece mi připadá, že jste tak vzdálen. Připadám si proti vám jako dítě,“ řekl Arthur a já byl opět smeten vlnou jeho kouzla. Jako kdyby vše, co řekl, v sobě neslo noblesu a hloubku.

„Někdy si tak připadám já. Nutíte mne přemýšlet o věcech, které bych jindy jen nechal plynout.“

„Vážně? Povězte mi o tom,“ vyzvídal Arthur.

„Snad někdy jindy,“ mávl jsem rukou a přitom omylem převrhl jednu ze sklenek. Spadla na zem a kupodivu se nerozbila.

„Vidíte, dnes máte štěstí,“ prohodil Arthur a sehnul se pro ten kus skla. Spolu s ním však vyzvedl i knihu, kterou jsem si dopoledne nezodpovědně odložil vedle stolu. Byla trochu potřísněná whisky, to proto ji zvedl spolu se sklenkou.  Ihned jsem ji poznal, jako ve zpomaleném záběru jsem viděl, jak ji otevírá.

Jak otevírá můj deník.

„Victore, vy si píšete deník? To bych do vás neřekl,“ zamumlal a rošťácky se po mě podíval. A já tam stál, opařený hrůzou, že jen o stránku dál jsem sepsal vše, co je tak nepřijatelné, jen o stránku či dvě dál prosím boha o jedinou noc s ním. S Arthurem, naivním mladíčkem, který si oproti mně připadá jako dítě. 

„Dejte to sem, Arthure,“ vypadlo ze mě a chňapl jsem po tenké, v kůži vázané knize. Jenže on, jako by to čekal, ve své klukovské rozpustilosti ucukl rukou a otočil stránkou. Zvedl jsem se a ve snaze vytrhnout mu tu knihu jsem převrhl stolek i s lahví whisky. Jantarová tekutina se vpíjela do koberce, já jí však nevěnoval pozornost. Jako lev jsem skočil po Arthurovi, on však bleskurychle a velice obratně uskočil a se smíchem otočil na další stranu. A já tam byl, rozpláclý o lenošku, ve vnitřnostech podivné mrazení strachu, že za pár sekund bude vědět, jak zvrácený jsem. Pomalu jsem se sbíral, ztratil jsem sílu bránit se. Jen jsem tam bezmocně seděl a pozoroval, jak se výraz v jeho tváři mění. Úsměv mu ztuhl a oči se rozšířily překvapením. Pootevřel ústa a šokovaně četl jeden řádek mého nitra za druhým. Cítil jsem, jak mi po tváři stékají slzy.

„Arthure,“ vypadlo ze mě, dech se mi zadrhl v hrdle a bránil mi v jakýchkoli pokusech o vysvětlení nevysvětlitelného.

„Victore, tohle, to, co jste napsal, myslíte to všechno vážně?“ zašeptal nevěřícně Arthur, v očích výraz naprostého zmatku. Věděl jsem, že lhát nemá smysl.

„Každé slovo. Arthure, omlouvám se, neměl jste to nikdy – nikdy jste to neměl vidět,“ zamumlal jsem provinile a složil obličej do dlaní.

„Ba naopak, Victore, neplačte, prosím, nemáte důvod,“ řekl tiše, téměř konejšivě. Cítil jsem, jak se lenoška vedle mě prohnula. Seděl vedle mě, ruce položené na těch mých, snažil se odkrýt můj obličej. Hleděl jsem na něj, do těch čokoládových očí, hledal jsem znechucení či odpor. Nacházel jsem však jen zmatek, překvapení a snad i-

-potěšení? Radost?

„Co když nejste jediný, Victore, co když nejste jediný, kdo by za tu noc prodal duši ďáblu?“ vydechl do mého ucha, potom se odtáhl, chytil můj obličej do dlaní a přitiskl své rty na ty mé. Moje dutiny pohltilo vzrušení a já si jej přitáhl blíž, potřeboval jsem cítit teplo jeho kůže. Jazykem jsem vnikl do jeho úst a poprvé v životě ochutnal jeho, anděla i ďábla v jedné osobě.

 Měl jsem pravdu.

Chutnal božsky.

„Ach Victore, snil jsem o vás od první chvíle, kdy jsem vás spatřil. Tolik jsem se bál, bál jsem se, že vás nikdy nebudu moci políbit. Prosím, milujte mě. Polibte mě, hlaďte mě,“ zašeptal vášnivě a znovu zapletl svůj jazyk do toho mého.

Nemusel prosit.

Milovat ho byla ta jediná věc, po které jsem prahl…

***

Pomalu jsem rozlepil oči. Ležel jsem na zemi, hlavu v klíně Arthura. V ústech jsem pořád cítil kovovou pachuť a moje bílá košile na sobě nesla rudé skvrny mé vlastní krve. 

„Co, co se stalo,“ zamumlal jsem tiše k Arthurovu obličeji, ten mě jen pohladil po vlasech a vtiskl mi polibek na čelo. Neodpověděl, jen mi pomohl vstát a odvedl mě k umyvadlu, kde jsem si omyl obličej a vypláchl ústa.

„Myslel jsem, myslel jsem, že umíráš. Kašlal jsi krev, a nemohl jsi dýchat. Pak jsi omdlel a já se bál, hrozně jsem se o tebe bál. Srdce ti tlouklo slabě, skoro jsem ho nenahmatal. Trvalo to jen chvilku, pak zase nabralo sílu a ty ses probral. Bál jsem se, že jsem tě ztratil,“ zašeptal najednou Arthur a mě neuniklo, že po tvářích se mu koulejí slzy.

„Arthure, neplačte prosím, nemáte důvod,“ odpověděl jsem tiše, nevědomky parafrázoval mou další vidinu. A jemu to neuniklo. Zamrkal, setřel slzy a vzal můj obličej do dlaní. Zmocnil se mých rtů, drtil je, tolik jsem to chtěl. Potřeboval jsem cítit něčí přítomnost, protože ta má byla čím dál křehčí.

„Promiň, oh bože, promiň za ty věci, co jsem, co jsem řekl předtím,“ mumlal jsem mezi polibky a dával do nich veškerou sílu, co jsem v sobě našel.

„V pořádku,“ vydechl v odpověď a rozepnul mou košili, špinavou od krve. Sklonil se a vzal do úst mé bradavky, z hrdla se mi vydralo zasténání.

„Víc, prosím, Arthure, víc,“ pobídl jsem ho. Neotálel a plnil všechny mé rozmary, šílel jsem touhou.

„Arthure, pojďme, pojďme nahoru,“ vydechl jsem mezi vlnami vzrušení a popadl ho za ruku. Vyběhli jsme do prvního patra, nepamatuji si své kroky. Pamatuji si jen jeho, s tou nepolapitelnou vůni skořice. Vzpomínám si na jeho polibky, horké a vášnivé, probouzely mne k životu a zaháněly poslední zbytky otupělosti. Dopotáceli jsme se do ložnice, padl jsem na postel a on se mnou. Jako kdybych si ji nevědomky tohle odpoledne nachystal. Proplétal jsem jeho jazyk s tím mým, užíval si každé zasténání, které vyrazilo z toho štíhlého hrdla.

Otočil jsem se tak, že on byl vespod. Ruce jsem mu přidržel za hlavou, zatímco jsem rty mapoval jeho bledou hruď. Zmítal sebou v přívalech vášně, skoro podvědomě jsem nacházel všechna citlivá místa. Líbal jsem ho na krku, na prsou, na břichu, až jsem skončil těsně u lemu kalhot. Stáhl jsem je těsně pod kyčle, políbil ho na obě lehce vystouplé kosti, ukazovákem mířil od pupíku skrze jemné ochlupení až k zapínaní černých kalhot.

„Ach, Victore, pokračuj, prosím,“ žádal hlasem zastřeným touhou. Ten zvuk byl rajskou hudbou pro mé uši, už tak hrozně dlouho jsem ho neslyšel. Cítil jsem se jak znovuzrozený, opět v objetí někoho, koho miluji. S těmito myšlenkami jsem do něj pronikl, lehce, pomalu, bál jsem se, abych mu neublížil. Z krku se mu vydral slastný sten, vytřeštil oči a zaryl nehty do mých ramen.

„V pořádku?“ zalapal jsem po dechu, bylo to úžasné. Tělem mi putovaly vibrující vlny vzrušení, byl jsem si jistý, že takhle nějak chutná nebe.

„Ano, ah ano, Victore, víc,“ zašeptal a bez dechu mě políbil. Zhoupl jsem se proti němu, znovu a znovu, dokud se křehké tělo pode mnou neotřáslo v orgasmu. Cítil jsem to. Každý záchvěv jeho svalů, každé zběsilé nadzdvihnutí hrudníku, každý trhaný nádech. To vše patřilo mně. Všechno mi dával, stejně jako si to všecko bral zpět ode mě. Sténal mé jméno, Victore, ach Victore, cítil jsem se jako v transu. Byl jsem Victorem, toužil jsem jím být, protože to znamenalo, že Arthur už navždy bude součástí mě.

S těmito myšlenkami jsem vyvrcholil, nechal extázi, aby smetla mé tělo a zanechala mě slabého a odevzdaného. Ztěžka jsem oddechoval, převalil jsem se vedle Arthura a přitáhl si ho k polibku. Pryč byla prudkost a hlad, líbal mě opatrně a něžně, jako kdyby se bál, že mi ublíží, když jen trošku přitlačí.

„Miluji tě Victore,“ zašeptal tiše a chytil mě za ruku, načež zavřel oči a usnul.

„Já tebe taky,“ odpověděl jsem téměř neslyšně a položil se vedle něj, přetáhl jsem přes nás oba těžkou prachovou peřinu.

Trvalo sotva pár vteřin, než jsem se ponořil do říše snů…