Election - pt.4

4

Všechna Julianova rána bývala hektická; a to dnešní rozhodně nebylo výjimkou. On prostě nedokázal vstát včas. Byl mistr v organizaci dnů jiných lidí, ale sám vždycky po ránu horko těžko chytal poslední možnou linku autobusu. Ironie jako kráva, proběhlo mu hlavou, v duchu vysloveno neuvěřitelně silným jižanským přízvukem, když s nedotaženou kravatou a špatně zapnutým kabátem sbíhal schody.

Řidič autobusu k němu byl vždy podivně shovívavý, možná to bylo způsobeno tím, že na tuhle linku poměrně pravidelně dobíhá již druhým rokem. Za takovou dobu se mezi dobíhajícím a řidičem vytvoří zvláštní pouto. Nevyslovená dohoda, gesto solidarity. On na něj počká dvacet sekund, Julian za to nenalepí žvýkačku, kterou zrovna držel mezi zuby, zespod na sedadlo. Tichá úmluva, výhodná pro obě zúčastněné strany.

Vyběhl z vozu, při zběžném pohledu na hodinky zjistil, že už by touhle dobou měl sedět v kanceláři. Tiše zaklel a utíkal směrem ke Clarkově ulici. Asi v polovině cesty zalitoval všech těch peněz utracených za krabičky cigaret více, než kdy jindy. Možná, že kdyby nekouřil, běželo by se mu lehčeji. Ačkoliv, když to vezme kolem a kolem, v atletice nikdy příliš nevynikal. Vždycky byl ten typ žáka, co si raději podvrtnul kotník, než aby běžel míli dlouhou trať. Za svá studentská léta trpěl nespočtem fiktivních chorob, exotických i zcela běžných, napsal si desítky omluvenek, skoro se až divil faktu, že na to nikdy nikdo nepřišel.

Proto se mu neskutečně ulevilo, když proběhl otáčivými dveřmi do budovy svého zaměstnavatele. Nastoupil do výtahů a po stlačení tlačítka pro desáté patro zhluboka lokal vzduch. Plíce pálely. Srdce bilo jako splašené. Jen doufal, že ho senátor moc nezdrbe. Bůh ví, jak moc tolerantní je ke svým podřízeným. Minulý zaměstnavatel byl značně pedantský, co se pozdních příchodů týkalo. Byla to taková jeho úchylka. Asi po týdnu spolupráce však Julian objevil, jak si ho naklonit – když nestíhal, koupil po cestě kávu. Měl pak výmluvu. Vždycky byl expert na vykrucování se z čehokoli.

Otevřel dveře, na rtech připravenou omluvu za své zpoždění. Jenže nebylo třeba ji použít. Benedict seděl za svým stolem, hlavu položenou na spisu, který včera četl. Ruku před hlavou, pravidelné oddechování Juliana ujistilo, že jeho nadřízený spí jak nemluvně. Možná, že záložní plán s kávou přeci jen nebude na obtíž…
Když se o deset minut později vrátil do kanceláře, Benedict stále spal. Neubránil se pousmání - že by poslední čestný politik na světě? Poslední činitel, který je pro svou funkci ochoten něco obětovat? Potichu přešel k jeho stolu a položil mu na rameno ruku.



„Pane Malkewici,“ řekl tiše Julian, sledujíc pozorně každý záškub ve spící tváři.
„Pane Malkewici,“ zopakoval, tentokrát o něco hlasitěji, lehce s ním zatřásl. Benedict se zhluboka nadechl a pomalu zvedl svou hlavu, zmateně se rozhlížel kolem.
„Očividně jste si mou radu nevzal k srdci,“ pozvedl pobaveně obočí Julian.
„Očividně. Kolik je hodin?“ zamžoural rozespale Benedict.
„Čtvrt na deset.“
„Oh, sakra, ani nevím, kdy jsem usnul,“ zamumlal tiše a protáhl se, v zádech se ozvalo ošklivé lupnutí. Zasykl bolestí a vstal ze židle, přešel k oknu a zamyšleně se rozhlížel po okolí.
„Tuším, že to nebylo dlouho poté, co jsem odešel.“
„Z čeho tak soudíte?“ zívl Benedict.
„Máte spis otisknutý na tváři,“ uchechtl se Julian.
„A, k čertu!“ zaklel Benedict a vyběhl k umyvadlu, začal si nemilosrdně třít tvář mýdlem, „za necelou hodinu tu mají být ti zatracení lobbisti, a já mám spis na tváři!‘ nadával Benedict a neustále v zrcadle kontroloval, zda již smyl tiskařskou barvu.
„Zkuste tohle,“ řekl Julian a podal mu malou lahvičku, pro kterou odešel do svého stolu.
„Co je to?“
„Toaletní voda. Je v ní líh, mělo by to jít dolů líp, než obyčejnou vodou,“ pokrčil rameny Julian a nalil na hadrový kapesník z vlastního saka trochu svěže vonící tekutiny. Benedict si ho od něj vzal a nedůvěřivě si otíral tvář.
„Vidíte? Funguje to,“ prohodil Julian zlehka a odnesl kapesník do své titěrné kanceláře.

Benedict ještě hodnou chvíli stál před zrcadlem a upravoval svůj zjev. Přemýšlel nad tím, co bude muset vyslechnout od všech těch panáků v oblecích. Taky přemýšlel o Claře, o tom, že už ji zase nechal doma samotnou. Cítil se provinile – měl to nechat na zítřek a věnovat se jí. Vyměnil svou ženu, to úžasné stvoření, za noc strávenou na stole s haldou papírů pod hlavou. Má skutečně pádný důvod být na sebe hrdý.

V kanceláři mu zazvonil telefon, Benedict byl nucen přerušit své nepříliš veselé úvahy. Opustil malou koupelnu a odkráčel ke stolu, aby odpověděl na hovor. Na stole našel kávu, potěšeně se usmál a zvedl sluchátko.
„Benedict Malkewic, prosím,“
„Pane Malkewici, tady recepce. Jsou tu pánové z West Industries a CV Trust. Mám je pustit dál?“
„Ano, mám s nimi dohodnutou schůzku.“
„Dobře, nashledanou,“ rozloučila se recepční a Benedict si unaveně promnul oči. No, co už, čím dřív je vyslechne, tím dřív se jich zbaví, pomyslel si a urovnal si kravatu. Povinnosti volají…

***

O necelé tři hodiny později se již loučil s posledním z lobbistů. Byl unavený z jejich vypočítavých řečí, potřeboval oběd. Vždyť od včerejška pořádně nejedl. Vstal ze židle a z věšáku vzal šedý, vlněný kabát. Venku bylo příjemné podzimní počasí, které přímo vybízelo k tomu, aby člověk na chvíli vypadl z kanceláře.
Cestou ze dveří mu zrak padl na ty s cedulkou se jménem Juliana. Možná by ho mohl vytáhnout ven, čistě jen proto, že mu byl dobrým společníkem. Nebyl si jistý, zda se to sluší, po dvoudenní spolupráci zvát své podřízené na oběd. Ale tak nějak mu to bylo jedno.

„Juliane?“
„Ano pane?“ zvedl Julian oči od rozdělané práce.
„Víte, jdu na oběd, napadlo mě, jestli byste taky nechtěl něco sníst.“
„A víte, že chtěl? Ráno jsem nestihl snídani,“ usmál se zahanbeně Julian.
„Jíte japonskou?“
„Japonské jídlo?“
„No, ano, kimono se těžko žvýká,“ odvětil pobaveně Bendict.
„Abych pane, řekl pravdu, nikdy jsem ji nezkusil.“
„Všechno je jednou poprvé, nemyslíte?“
„Zřejmě,“ opáčil s opatrným úsměvem Julian a vstal od stolu.

***
Restaurace Aka Yuki byla jednou z těch, kam Julian nikdy nezavítal. Nikdy nebyl příliš odvážný, co se jídel cizích kultur týče. Ale Benedict sem očividně chodil často, jelikož ho znali jménem. Číšník je zavedl k nízkému stolku, Julianovi neuniklo, že jaksi chybějí židle.

„Předpokládám, že se ode mne očekává, že si sednu na zem,“ zamumlal směrem k Benedictovi. Ten se tiše rozesmál a přikývl.
„Fascinuje mě, jakým způsobem mluvíte,“ přiznal Benedict a vyzul si boty před tím, než se usadil do měkkého koberce. Julian následoval jeho příkladu.
„Mohl jste mě vzít do KFC, tam bych se cítil jistěji,“ prohodil Julian lehce.
„Nesnáším KFC,“ odvětil Benedict upřímně, „víte, tahle restaurace, vlastní ji rodilá Japonka, znám ji osobně, kdysi bývala mou sousedkou. A Japonci, oni jsou děsivě pracovitý národ, ale na oběd si vždy umějí udělat čas. Slečna Teido tvrdí, že proto žijí tak dlouho. A já v tom našel jisté zalíbení. Ale jestli se vám tu nelíbí, můžeme příště do KFC,“ navrhl Benedict vzletně.
„Nenávidím KFC,“ odtušil Julian a Benedict se zachechtal. Julian oplatil mírným pousmáním.
„No vážně, jako patnáctiletý jsem tam absolvoval svou první brigádu. Byla to ta nejlepší motivace ke studiu. No vážně, dodnes, když cítím olej na fritování, navaluje se mi.“
„Co to bude, pane Malkewici?“ přerušil svým uctivým hlasem nit konverzace číšník.
„Klasické menu, prosím vás,“ podíval se na Juliana, „dvakrát, děkuji.“
„A na pití?“
„Karafu vody, prosím.“
„Jistě, hned to bude,“ přikývl číšník a odcupital.
„A co vy, pane senátore? Jaká byla vaše první brigáda?“ navázal Julian.
„O něco méně traumatizující, než ta vaše,“ pousmál se Benedict.
„To je skoro každá, nemyslíte?“
„Uznávám, že fritovací olej s ní neměl mnoho společného. Uklízel jsem. Můj strýc z bůh ví kolikátého kolena vlastnil úklidovou firmu a rodiče mi zprostředkovali dvouměsíční pracovní úvazek. Nebylo to tak zlé, ale celý život bych to asi dělat nemohl,“ uznal Benedict, na tváři zamyšlený výraz.
„Dítě štěstěny,“ zamumlal Julian a nalil si vodu do sklenice.
„Tak trochu. Zřejmě máte pravdu. Na špatné okolnosti si rozhodně stěžovat nemohu.“
„Vždycky jste chtěl být politikem?“
„Ne, vlastně ani právník jsem původně být nechtěl. Mým dětským snem byla medicína. Jenže po absolvování středoškolské biologie a chemie jsem dospěl k závěru, že to zřejmě není cesta pro mne,“ řekl s úsměvem Benedict.
„Já toužil být novinářem.“
„A proč nejste?“
„Nebyl jsem dítětem štěstěny. A našli se talentovanější lidé, než jsem já. Ale být osobním asistentem není tak zlé.“
„Opravdu?“ pozvedl obočí Benedict.
„Ano. Náhodou, mám talent pro organizaci času jiných lidí.“
„A toho svého? Říkal jste přece, že jste dnes nesnídal.“
„Uznávám, že se svým časem už jsem trochu víc na hraně. Já prostě neumím žít bez spěchu. Abych byl zcela čestný, ani dnes jsem nepřišel včas.“
„To byste neměl říkat svému nadřízenému,“ odvětil hraně káravým hlasem Benedict.
„Doufám ve vaši osvícenost,“ odpověděl Julian s úsměvem…

***
„Takže vy jste nechal vaši ženu včera doma samotnou?“ rozhodil rukama Julian, ve tváři předstíraje zděšení.
„Dobře, když to řeknete takhle, je to maličkost. Vlastně ani nevím, jestli vůbec byla doma.“
„Myslíte, že šla ven bez vás?“
„Možná. Ale spíš zkysla v kanceláři.“
„Párek workoholiků?“
„Tak nějak.“
„Měl byste ji dnes vzít na večeři,“ zahuhlal Julian, žvýkaje sushi.
„Máte pravdu, dneska půjdu domů včas.“
„Zarezervuju vám stůl v nějaké stylové restauraci.“
„To nemusíte.“
„Ale jo, věřte mi, že to je ta nejzajímavější část mé práce. Telefonování do restaurací. Lepší než věčné hádání se s osobními asistenty jiných politiků. A kromě toho, jsem přece vaše sekretářka, I was born for this,“ zasmál se Julian.
„Dobře. Ale dejte mi vědět, kde jste tu rezervaci udělal.“
„Snad si nemyslíte, že jsem tak zabedněný,“ pozdvihl levé obočí Julian.
„Ani v nejmenším,“ opáčil zcela vážně Benedict.
„Mimochodem, sem budu chodit častěji. To jídlo je skvělé.“
„To jsem rád. Ze začátku jste vypadal jak kuře, které zabloudilo do KFC.“
„Bože, já věděl, že jsem vám neměl říkat o své první brigádě!“ zaúpěl Julian.
„Promiňte, už se to nestane,“ ušklíbl se Benedict a mávl na číšníka s prosbou o účet…

***

„Benedicte, když jsi mi zavolal, že dneska budem jíst venku, nečekala jsem, že to vezmeš takhle doslova!“ podotkla vesele Clara, když si sedala na lavičku. A Benedict musel uznat, že tohle se Julianovi fakt povedlo. Zarezervoval mu dvě místa v prazvláštní restauraci, která stála uprostřed městského parku. Z pochopitelných důvodů fungovala pouze od května do října, a mezi dallaskými obyvateli byla velice oblíbená. Sestávala se z laviček a stolů postavených mezi stromy, na pódiu vyhrávala jazzová kapela. Ze všeho, co tahle restaurace nabízela, čišela pohoda. Zítra se bude muset Juliana zeptat, jak sehnal rezervaci tak rychle.

„Řekl jsem si, že musím využít posledních teplých dní,“ pokrčil rameny Benedict.
„Je to tu krásný.“
Nemůžu nesouhlasit,“ přikývl Benedict a chytil Claru za ruku.
„Jakej jsi měl den?“ zeptala se Clara lehce.
„Vcelku nudnej. Pár lobbistů si chtělo pojistit mý hlasování. Věř mi, málem jsem tam usnul,“ pousmál se Benedict, „pak jsem byl u Liu Teido na oběd, nic se tam nezměnilo. Příště můžeme zajít tam.“
„Víš, že nemám ráda sushi.“
„Vím, ale vždycky na to zapomenu,“ ušklíbl se omluvně.
„Vzala jsem si chorobného sklerotika.“
„Už to tak bude. Co ty? Jak dneska bylo?“
„Spousty práce. Mám teď významnýho klienta z RD Industries.“
„Někoho okradl?‘“
„Ne, to ne. To mají v popisu práce, na něco takovýho by si nebral právníka. Rozvádí se.“
„A chce co nejvíc krouhnout alimenty, co?“
„Jo, tak nějak. Tak trochu lituju jeho manželku, takovýho idiota jen tak nevidíš.“
„A přesto pro něj pracuješ.“
„Dobře platí. A vůbec, vy my nemáte co vyčítat, pane senátore,“ pozvedla provokativně obočí Clara.
„To asi nemám. Ti lobbisti byli hrozní.“
„Nedivila bych se, kdyby se znali s tím idiotem z RD.“
„Co víš, třeba to byl zrovna on, kdo mne přesvědčoval.“
„Jestli ano, tak ti to doopravdy nezávidím. Dáme víno?“
„Můžeme,“ souhlasil Benedict a mávl na číšníka.

***
„Mary se dneska dozvěděla, že je těhotná,“ prohodila Clara, když jim na stůl donesli steaky.
„Opravdu? No to je krásné! A kdo že je Mary?“
„Moje asistentka. Představovala jsem ti ji.“
„Jo, TAHLE Mary.“
„Zkoušeli to skoro rok a půl, teď jim to konečně vyšlo,“ pokračovala Clara, naprosto nevzrušena Benedictovou poznámkou.
„No tak to mají skutečně štěstí,“ podotkl Benedict nevýrazně.
„A co kdybychom to zkusili i my,“ začala opatrně Clara.
„To myslíš vážně?“ pozvedl obočí Benedict.
„No, ano, proč by ne?“
„Ale, vždyť přece teď pracuješ, chceš to do konce roku dotáhnout k první pobočce v jiným městě a já jsem věčně v práci, kdo by ho probůh vychovával. A navíc, mě je teprve třiatřicet-„
„Jo, jistě, jenže mě bude tento rok jednatřicet. Jak dlouho ještě budeme čekat?“
„Vždyť není kam spěchat. Sakra, Claro, většina mejch známejch si děti pořídila v pětatřiceti.“
„Ale já už taky nemusím být schopná mít je. Mary je jenom o dva roky starší, a měla s tím neskutečný problémy.“
„Mary není ty.“
„Ty jsi takový sobec!“
„A ty zase šíleně nerozumná, jak to asi budeme dělat? Kdo s nimi bude doma? Kdo je bude vychovávat, když ty budeš vést advokátní kancelář a já budu sedět v senátu!“ sykl Benedict.
„Já nevím! Do pekla, já nevím, nějak bysme to zvládli! To jen ty to nechceš vidět, nechceš to řešit. Pro tebe je to takhle jednodušší, že?“
„Claro, prosím, buď rozumná-„
„Já jsem. TY nejsi!“ ucedila zlostně Clara a zhluboka se napila vína. Benedict se opřel lokty o stůl a zadíval se na Claru. U stolu se rozhostilo nepříjemné ticho, přerušované jen cinkotem vidliček a nožů o talíře. Benedict házel po své ženě očkem pokaždé, když se nedívala. Přemýšlel jak začít konverzaci znovu, jak ji udobřit. Nechtěl, aby byla naštvaná. Záleželo mu na ní. Ještě stále.
„Claro, já, omlouvám se, neměl jsem být tak tvrdý-„
„No, aspoň jsi jasně vyjádřil svůj postoj,“ odvětila chladně Clara.
„Já jsem jen chtěl říct, že bychom neměli tak hnát, to je všechno. Promyslet to.“
„Dobře, budeme promýšlet,“ opáčila Clara lhostejně a obrátila oči do svého talíře. A nálada odešla do prdele, pomyslel se Benedict, zatímco přežvykoval hovězí. Celý zbytek večera se nesl v podobně tichém a úsečném tempu, Benedict měl dokonce pocit, že se ochladilo. A když Clara po necelé hodině nucené konverzace prohlásila, že už je pozdě a měli by jít domů, kvitoval to Benedict s větším povděkem, než by se mu líbilo…