Election - pt.5

5

Benedict seděl v zasedací místnosti, pozoroval všechny své poradce, jak pomalu vycházejí ze dveří vstříc polední pauze. Celý dnešek jakoby utíkal zpomaleně, nemohl se toho pocitu zbavit. Otupělost vládla jeho krvi, to kvůli včerejšku. Kvůli tomu, jak se od něj Clara celý večer odtahovala. Spala v pokoji pro hosty. Prý proto, že ráno vstává o dvě hodiny dřív než on. Ale on věděl své. Mohla za to jejich hádka, to, jak rezolutně ji odmítl, aniž by to pořádně promyslel. Jenže jeho ta myšlenka tak zaskočila, že zahnán do kouta zaútočil.

Promnul si spánky a vstal ze židle, zamířil do své kanceláře. Ve dveřích se srazil se svým asistentem, nebýt toho, že se Julian chytil dveřní konstrukce, oba by skončili na zemi.

„No vidíte, a to jsem si říkal, že jsem na vás ještě nenarazil,“ zašveholil pobaveně Julian.

„Dneska jsem v jednom kole.“

„No, aspoň že jste se nenechal vykolejit.“

„Sněd jste k snídani vtipnou kaši, co?“

„Možná. Zato vám někdo zřejmě vykonal potřebu přímo do kafe, co?“

„No, naštvaná na to byla dost,“ zamumlal Benedict a zamířil ke stolu.

„Takže večeře se nevydařila, hádám.“

„Měli by vám říkat Sherlock, no vážně,“ odsekl Benedict.

„Ale to ještě není důvod, abyste po mě takhle jezdil,“ dokončil svou výpověď Julian a přizvedl obočí.

„Já vím, omlouvám se. To, že jsem váš šéf, mi nedává právo chovat se jako idiot.“

„No, vlastně, trochu ano.“

„Vy si nedáte pokoj, co?“ „Omlouvám se, to, že jsem váš asistent, mi nedává právo být k vám drzý.“

 „Neřekl bych to líp,“ přikývl Benedict, „zrovna zazvonili na pauzu, nechcete se ke mně připojit na obědě?“

„Mon plaisir,“ přikývl Julian a sebral z věšáku bundu…

***

„Tentokrát jste zvolil klasiku, vidím,“ prohodil Julian, když si sedali ke stolu v jedné z mnoha místních jídelen.

„Nemám nějak náladu na nic exotickýho,“ odpověděl Benedict prostě a přitáhl si k sobě jídelníček.

„Co to bude?“ ozvala se korpulentní servírka.

„Steak, středně propečený, prosím, a salát. K tomu kolu, děkuji.“ objednal si Julian veselým hlasem.

„Royal burger a malé hranolky, prosím. A taky kolu.“ řekl Benedict, číšnice přikývla a ztratila se v kuchyni.

„Takže, povíte mi, jak šla včerejší večeře?“

„Zřejmě. Nemůžu na to přestat myslet,“ přiznal Benedict zkroušeně.

„Commence,“ pobídl ho zlehka Julian, když jim servírka přinesla objednávku.

„No, ze začátku jsme jen tak plácali hlouposti, jak se kdo měl, co jsme dělali. Jenže pak přišla řeč na jednu její společnici – těhotnou společnici. A ona na mě z voleje vytasila otázku: a kdy budeme mít dítě my? A já to nezvládl. Řekl jsem, to co jsem si myslel, jenže zřejmě dost nevybíravým způsobem. A ona pak se mnou celý večer prohodila stěží pár slov.“

„Co přesně jste jí na to odpověděl?“ zeptal se se zájmem Julian.

„Něco ve smyslu toho, že oba pracujeme v časově náročnejch zaměstnáních a taky to, že jsme ještě dost mladí na dítě. A ona vybouchla.“

„Nedivím se jí. Musíte se na to podívat z jejího pohledu. Kolik jí je, třicet?“

„Jedenatřicet.“

„No, vidíte, a v tomhle věku ženy začínají toužit po dětech. Nevidí důvody, proč to nejde, ale důvody, proč by to jít mělo. Měl byste si s ní o tom znovu promluvit. A hlavně v klidu. Nepotřebuje slyšet to, jak je to od ní hloupý, spíš by chtěla, abyste o tom alespoň uvažoval. Zkuste to tentokrát probrat o něco diplomatičtěji.“ zdůraznil Julian a nabral na vidličku kus rajčete.

„Juliane, někdy si říkám, co bych bez vás dělal.“

„A to mě znáte teprve tři dny.“

„Děsivý, vážně. Za tři dny jsem se stal závislej na pětadvacetiletým Kanaďanovi.“

„Hou hou. Zpomalte. Zaprvé, je mi sedmadvacet, ne pětadvacet. A zadruhé, nejsem Kanaďan.“

„Nejste?“

„Ne, jak jste na to proboha přišel?“

„No, vaše jméno. A taky fakt, že celkem často používáte francouzský fráze,“ pokrčil rameny Benedict.

„Jistě, jméno mám po svém francouzském pradědečkovi, ale od malička žiju tady, v Dallasu. Na vaši obranu však musím přiznat, že jsem studoval v Quebecu - skoro čtyři roky jsem žil mezi francouzskými Kanaďany a to na mě asi zanechalo jistý následky. Dokonce jsem se naučil hrát hokej, i když místním hráčům jsem se rovnat nemohl.“

„No, detektiv ze mě asi nebude,“ pokrčil rameny Benedict.

„To asi těžko, pane senátore,“ ušklíbl se pobaveně Julian a napil se koly.

„Víte co, Juliane? Nedovedu si vás představit jako hokejistu.“

„Náhodou, byl jsem celkem dobrej hráč.“

„Opravdu?“

„Ano. Samozřejmě, že oni měli výhodu v tom, že dřív uměli bruslit než chodit. Ale s přihlédnutí k okolnostem jsem hrál velice slušně.“

„Co jste byl? Útočník?“

„No, alespoň tohle jste trefil dobře. Na nic jinýho se zřejmě se svou tělesnou konstrukcí nehodím.“

„Vy jste vůbec dost drobnej na takovej sport.“

„Ts, vy teda umíte zalichotit,“ zašklebil se Julian a upil ze své sklenice.

„Ah, já to nemyslel špatně, víte, myslím tím, jen jsem poukazoval na vaši výšku-„

„Víte co? Nechme to být, jen se do toho čím dál víc zamotáváte,“ zasmál se Julian, „opravdu by mě zajímalo, jak to, že když stojíte na pódiu tak jste jeden z nejlepších řečníků, jaký znám, a když přijde na přímej kontakt, používáte tak neohrabaný fráze.“

„Asi to bude těmi kamerami.“

„Rozený exhibicionista?“

„Možná. Anebo to bude tím, že na projevy obvykle najímám ghost writera.“

„Hádám, že momentálně jsem ghost writer já.“

„Asi ano. Vadí vám to?“

„Ne. Baví mě psát proslovy. Připadám si pak jako poloviční novinář.“

„Proč jste se nestal celistvým?“

„Myslel jsem, že tohle jsem vyjasnil už včera.“

„Jistě, ale já doufal, že mi řeknete víc.“

„Doufáte marně. Jakožto váš asistent nejsem povinen říkat vám o sobě cokoli víc, než co je třeba k mé práci,“ opáčil nezvykle ostře Julian.

„Samozřejmě. Máte právo na soukromí.“

„To tedy mám. Půjdeme? Přestávka skončila před deseti minutami.“

„V tom případě nám zřejmě nic jiného nezbývá,“ přitakal Benedict a mávl na servírku s žádostí o účet.

***

Byl unavený. Kterýkoli jiný den by byl schopen sedět u stolu nad haldami papíru klidně do půlnoci, dnes to však nešlo. Možná kvůli Claře. Možná kvůli téměř probdělé noci. A možná jen proto, že ho ta hromada lejster prostě deptala. Když se zapojil do bojů o senátorské křeslo, ani ve snu by ho nenapadlo, kolik byrokracie to s sebou přinese. A to měl ještě dobrou polovinu na stole Julian. Smlouvy, dodatky, prohlášení, bože, nenáviděl to.

Zazvonil telefon. Benedict s sebou poplašeně trhl, zatřásl hlavou a zvedl sluchátko.

„Benedict Malkewic, prosím.“

„Ahoj Benny, tady Clara.“

„Zdravím, Claro, co potřebuješ?“ zeptal se Benedict, dávaje do svého hlasu tolik přívětivosti, kolik jen mohl.

„No, já jen, víš, mrzí mě, jak jsme to včera skončili.“

„Tak to jsme dva. Víš, nemyslel jsem to tak, řekl jsem to zbytečně ostře-„

„Hej, Benny, neřeš to. Možná bude přece jen lepší kousek počkat.“

„Víš co? Promluvíme si o tom večer, dobře? Já tu mám asi tunu papírů a všechny mají platnost do dneška.“

„Jasně, chápu, mám to podobně,“ zasmála se nervózně Clara, „takže večer?“

„Jo. Už se těším.“

„Miluju tě.“

„Já tebe. Měj se, zlato,“ rozloučil se Benedict a zavěsil.

Benedict se lítostivě podíval po hromadě papírů, které stále žádaly jeho pozornost. Sám nevěděl, proč hovor tak náhle ukončil. Jediným si byl jistý – tentokrát v tom byla byrokracie nevinně. Snad se bál říct něco navíc, nechtěl riskovat porušení křehkého příměří mezi nimi. Zbabělé, ale zřejmě nutné.

***

„Pan Malkewic?“ ozvalo se tázavě ode dveří. Benedict zdvihl hlavu a pohledem přeměřil nenadálého návštěvníka. Byl tak trochu zklamán tím, co uviděl, čekal něco víc, než poštovního doručovatele.

„Ano, to budu já.“

„Mám pro vás doporučenej dopis, pane.“

„Aha. Ale já nic nečekám.“

„Tak vás někdo chtěl zřejmě překvapit. Potřebuju, abyste mi to tady podepsal.“

„Jistě. Tady dole?“ ukázal Benedict na tenkou linku v dolním rohu papíru.

„Jo. Přesně tak. Děkuju, tady to máte.“ řekl doručovatel a podal mu tenkou obálku.

„Také děkuji. Nashledanou,“ usmál se Benedict zdvořile. Chvíli obálku převaloval v prstech, potom ji rozřízl nožem na dopisy. Jediné, co v ní však našel, byl bílý papír, bez jediného písmene.

„To je divný,“ zamručel sám pro sebe Benedict. Proč by někdo utrácel dolar padesát za doporučené doručení, když nakonec nepošle vůbec nic? „Vážně divný,“ zopakoval. Možná by se věcí zabýval o něco déle, na stole však zbývala povážlivě vysoká hromada papírů. A ty vypadaly mnohem naléhavěji, než divná zásilka…