...jen pár slov

Když jsem před týdnem odjížděla an dovolenou do rekreačního centra u Mohelna, slibovala jsem zhodnocení. A víte, měla jsem v plánu sepsat pár ironických řádek, cynickou kritiku podmínek, ve kterejch jsem musela žít po dobu 168 hodin. Tak, jako činím vždycky.

Jenže víte, to není to, co mám momentálně na srdci. Chtěla jsem napsat další z řady posměšných a stěžujících si článků - ale jednoduše nemohu.



Nebudu se věnovat materiálnu. Jistě, chatky byly špatné, táhlo do oken a po rohožce pochodovaly celé šiky lesních mravenců. Ano, jídlo bylo nevalné kvality - pan Polreich by asi užil mnoha expresivních výrazů. Ale víte, tohle všechno bylo vedlejší.

V tomhle článku se budu věnovat lidem. Přesněji řečeno, jednomu člověku. Protože kromě rodičů tak nezodpovědných, že se až divíte, že jim ty děti vůbec byly dopřány, tam byl jeden muž.

Ne, nezařadí se do řád mých platonických lásek - ačkoli v jistém slova smyslu mne okouzlil. Byl totiž. Hodný. Tohle slovo je nejlepší a nejvýstižnější charaktetristika. Byl to obyčejný, metr sedndesát vysoký pětatřicetiletý muž. S malou firmou na malování fasád a pokojů. Aai si říkáte, čím může být takový muž okouzlující.

Je to tím, že se ke svým dětem choval jako otec - ne jako laciná napodobenina, skutečnej táta. Staral se o ně, fotil každou hloupost, kterou udělaly. Hlídal je v bazénu, nosil na ramenou. Miloval je. A já vím, že to někomu může připadat fádní a nudné, jenže pro mě to byla ta nejmilejší věc, jakou jsem po hodně dlouhé době viděla. Vidět, že ze světa nezmizela nezištnost, obyčejný štěstí. Že ne všichni otcové považují děti za přítěž ke svobodnému životu, že ne všichni otcové zavrhují prvorozené dcery, protože to nejsou synové, ne všichni si jich nevšímají, protože jsou zaměstnání ňadry zrovna procházející ženy, ne všichni hází své ratolesti na krk manželkám a jdou popíjet. Že nejsou jen rodiny rozvrácené, rozvedené, nefunkční, ale také rodiny prostě a jednoduše šťastné.

V jistém smyslu slova mi dal naději. Od sedmnáctileté holky to možná bude znít trochu nevyzrále a lacině, no věřte mi, že mluvím pravdu. Jen pravdu a nic než upřímnou pravdu. Moc děkuju za to, že jsem mohla vidět takovýho člověka, takovou rodinu, že jsem s ním mohla prohodit pár slov, že mi opět vrátil růžový brýle na mý cynický zraky.

Vyvážil všechny ty špatný rodiče, kteří nechali svý ratolesti celý den jen tak, bez dozoru, ty, kterým bylo srdečně jedno, co jejich potomci dělají, jestli se zrovna netopí v bazénu nebo nepálí o gril (ano, i taková individua tam byla). Vyvážil je a dokone i převážil. Postavil se do čela těch rodin, které své děti milují. Všem se kterými se dal do styku, dal něco ze svý radosti, ze svýho optimismu. 

A za to vám srdečně děkuji, pane Tomáši. Dal jste té malé dovolené význam.