Sova pálená & bolící noha

Oh ano, jeden z těch bizarnějších nadpisů, uznávám. Hned to však vysvětlím, nebojte se. Jde o stručný výtah z mé šestidenní poutě na Krkonoše. Upřímně, stalo se tam toho tisíckrát víc ale, zaprvé, nechci dělat nadpis o pěti řádcích a zadruhé, ostatní zážitky v sobě obsahují písmena jež font, který mám vybraný pro nadpisy, jednoduše zkurví :D. Ale back to the theme :D.



Bylo to úžasné. Doopravdy, obvykle jsem přes tyto akce ten typ asociála, co je stráví zavřený na pokoji se sluchátky v uších a knihou v ruce. Ne, že bych to tak chtěla, jen prostě většinou nevychytám žádné akce. Tentokrát to však bylo jinak, zčásti to možná bylo způsobeno faktem, že za spolubydlící jsem neměla stejné asociály, jako jsem já sama. A přesto, že někteří nadávali, jak byly hory nudné (zřejmě usuzují z faktu, že  tentokrát nebyly uděleny žádné dutky třídního učitele), já říkám, že byly boží.

Vynechám lyžování, upřímně, když jste v druháku se třídou na horách, nejde o něj primárně, že ano :). Jediná zápisuhodná věc je snad fakt, že jsem si narazila nohu, ale to se mě stává i v létě na chodníku :D. Lyžování bylo prostě dobrý, fajn lidi a když vynechám polské a německé turisty, kteří mají pocit, že můžou vše, není na co si stěžovat.

Pokoj jsme měli jako jediní v přízemí. Mělo to netušené výhody, nemuseli jsme všechny věci tahat do patra, učitelé k nám chodili zřídka, mohli jsme zamykat a na pokoji byla i televize s USBčkovým připojením. Takže jsme měli všechno zcela na pohodu a i přes počáteční obavy z toho,že budeme odříznutí, to tam bylo boží.

Ale vrátím se k tomu nadpisu. První část, sova pálená, odkazuje na jednu trošinku zvláštní historku. Představte si situaci, chalani z pokoje v posledním patře, něco jako naše mezitřídní elita, zasednou stůl, kde jsme vždycky večeřívali. To naštve. A protože jsem neměla náladu odcházet až na konec jídelny, a protože se přece nenechám vytlačit ze svého místa, sedla jsem k nim. Neprojevili žádné známky nesouhlasu, jednoduše jsem se s nimi začala bavit. A najednou, uprostřed debaty o něčem zcela nepodstatném, Martin, kluk, který letos přestoupil do druháku, prohlásí: "v koupelně máme sovu." Vzhledem k tomu, že tento člověk konzumuje často a rád marihuanu, jednoduše jsem jeho tvrzení smetla ze stolu se slovy: "měl bys s tím už asi přestat." "Ale, Zbóřo, to viděl aj Jirka, že Jiřine," obrátí se ke svému spolubydlícímu i spolusedícímu, který je na trávě zhruba stejně často jako on. "No vážně, byla tam," přikyvoval Jirka. "Blbost," kontrovala jsem a pokračovala jsem v krájení vepřového. "Hele, ty mně nevěříš?" "Ne, nemáte tam žádnou sovu, co by tam dělala?"
"No, to mi řekni ty."
"Já?"
"No jo, byla to sova pálená."
"Ty poznáš sovu pálenou?"
"No jasně, měla bílé, no tady, na krku," natáhnul ruku a přejel si po zadní části krku. Kuba Vrabec, náš třídní like-a-boss-boy vytáhl Iphone a vygooglil sovu. A skutečně, popis se shodoval.
"Vidíš?" poznamenal s vítězoslavným úsměvem, který předvádí možná až příliš často, Martin.
"Stejně je to hovadina, jak by se tam dostala?"
"No, my necháváme otevřený okna. Asi tam vletěla a usídlila se u naší vany."
"A proč by tam ještě byla?"
"No, já jsem se totiž hrozně lekl a zabouchl jsem."
"Jo no, tež jsem se lek'," přitakal Jirka.
"Kecáš, Šope, nic tam není," zapojil se Honza, který z toho byl očividně podobně mimo jako já.
"Ne? tak se tam jdem mrknout, třeba tam ještě bude," nadhodil Martin.
"Fajn," odsouhlasil Kubik.
"Jdeš taky?" obrátili se ke mně, v očích ty vzrušené plamínky, přesně takové, jaké můžete vidět jen u malých kluků, co chtějí vyzkoumat něco zcela záhadného. A já se nechala strhnout. Nevěřila jsem tomu, přirozeně, ale víte, měla jsem v hlavě takový ten hlodáček, co kdyby. A tak jsem s nimi vylezla ty čtyři patra, s nataženým lýtkem, nutno podotknout. Vstoupila jsem do jejich pokoje,kde byl snad ten nejhutnější vzduch, jaký jsem kdy dýchala.

"Zbóřa první," ozval se Martin, "Ona přece pozná sovu pálenou." No a protože jsem jim chtěla dokázat, jaká hovadina to celé je, opatrně jsem pootevřela dveře koupelny. A tam-

Pokoj protnuly dva výkřiky, první Martinův, když ke mě zezadu přiskočil a křikl mi do ucha. A druhý můj, když jsem málem odpadla s infarktem. Žádná sova přirozeně nebyla. To jen ty dvě přerostlé děcka udělaly blbečky ze všech, co u toho stolu seděli, včetně mě.
"No, upřímně, nečekal bych, že někdo vyleze dobrovolně čtyři patra kvůli sově," chechtal se Martin. Já seděla a rozdýchávala infarkt, pak jsem se však přidala. No doopravdy, taková kravina. Opět se ukázalo, že přesvědčit člověka o něčem naprosto hloupém není tak těžké.

Jinak, tenhle Martin se vyskytoval prakticky ve všech příhodách, ať už se staly mě nebo komukoli jinýmu. Upřímně, možná za to mohl fakt, že 99% holek z něj bylo hotových. Jo, je hezkej, je vtipnej a bůh ví co ještě dalšího. Ale když jsem odjížděla na hory, čekala jsem, že se bude bavit tak možná s pěti, možná deseti elitními lidmi. Překvapil. Bavil se s každým, kdo o to stál, neodmítl pozvání kamkoli.

Poslední večer před odjezdem jsme se rozhodli trochu vypnout, když už nemusíme na svah, není třeba se omezovat, že. Gábi vymyslela picí hru, taková ta blbůstka napij se, když. Fakt skvělý zakončení, sice těsně před večerkou k nám vběhla učitelka a málem objevila všechny ty skoro prázdný láhve i spolužáky kouřící venku, no zvládli jsme to bez ujmy na zdraví či známkách z chování.

Takže, výsledek? Bylo to dokonalý, poznala jsem všechny lidi tak nějak jinak. Protože na horách to je JINAK. Všichni jsou uvolněnější, přátelštější. S jistotou můžu tvrdit, že to byly nejlepší hory, na kterých jsem byla.

A za to všem děkuju.

Lin