No, končíme, drazí čtenáři. Jsem zvědavá, co na to řeknete. Na týhle povídce jsem pracovala skoro rok a půl, skoro bych mohla říct, že je to část mého života, ale to bych asi byla zbytečně melodramatická ;). Už pracuju na další, tentokrát zcela změníme téma i dobu ;)) No, nechte se překvapit, teď už čtěte ;), snad se vám to bude líbit.
Za komentáře budu neskutečně vděčná...
LinG
Epilogue
The 18th of August, 1972
Gerard’s POV
Je s podivem,
že si to vše pamatuji jako včera. Pamatuji si let letadlem, tu úzkost
z uzavřené prostory letadla, strach, co bude dál. Stále cítím to chvění uvnitř, když letadlo dosedlo na pevnou zem ostrovní země. Vybavuji si taky ten
náhlý pocit svobody, když na mé ušní bubínky poprvé zaútočila britská
angličtina, podivně zvučná a nezvykle rozvláčná. I tenhle byt, to, jak zvítězil v konkurenci dvou dalších míst. A taky to, jak jsme se v něm poprvé milovali.
Stále cítím stísněnost, když se londýnskými ulicemi roznesl strach z druhé světové války. Jako bych znova slyšel hlas Winstona Churchilla, který sliboval pot, krev a slzy. Byla to těžká doba, ale nějak jsme ji zvládli. Spolu.
Pracoval
jsem v nedalekém obchodě, majitelce se líbil můj přízvuk, říkala, že to
vábí lidi. Nevím, zda to byla pravda, nicméně jsem měl tu práci rád a dělal
jsem ji nejlíp, jak jsem svedl. Brian dálkově vystudoval ekonomii a dal se na
účtařinu. Bylo skoro směšné, jak zdánlivě nudný život jsme vedli. Ve srovnání
s tím, co se dělo v Americe, to však byla vítaná změna.
Ani
jednou, za těch skoro čtyřicet let, co znám Briana, ani jedinkrát mě nenapadlo
přemýšlet, zda to bylo správné rozhodnutí. Neměl jsem nejmenší důvod pochybovat. Byl to krásný pocit, probouzet se každé ráno vedle něj a každý večer s ním ulehat. Tohle je zřejmě to, co jsem hledal se ženami, abych to nakonec nalezl v muži.
Myslím, že sousedé vědí,
jak to s námi je. Britové však mají, na rozdíl od Američanů, jednu
příjemnou vlastnost. Nevrtají se v cizích ložnicích. Jsou nádherně
diskrétní. Takže se prostě spokojili s vysvětlením, že jsme staří přátelé.
Už
jsem asi doopravdy starý, když takhle bilancuju svůj život. Sedím před oknem a
sleduju všechny ty lidi, jak někam spěchají, něco potřebují zařídit. V myšlenkách se toulám v dávné minulosti, v dobách swingu a prohibice. V dobách svého mládí, v éře tak zmatené a nepravděpodobné, že to musí být jedině můj vlastní život.
Najednou
pode mnou projde průvod mladých lidí, všichni jsou barevně oblečení, tančí. Připadají
mi jako barevná stuha uprostřed šedého
Londýna. Vypadají jako hippies, jen více upravení a méně zdrogovaní. Ačkoli, na tu dálku to jde špatně poznat.
Drnčivý
zvuk zvonku přeruší mé pozorování. Ztuha vstanu ze židle a jdu otevřít
Brianovi. Stojí přede dveřmi, v rukou nákupní tašky. Pustím ho dovnitř,
zavřu dveře a políbím ho. Zestárl, stejně jako já. Tvář mu brázdí vrásky, kůže
na rukách už dávno není tak pružná, jaterní skvrny prozrazují, že Brian už má
své mládí dávno za sebou. Kdysi tmavé vlasy jsou nyní hustě protkány stříbrem.
Ne, že bych na tom byl líp. Jenže to ani jednomu z nás nevadí.
„Viděls
ty mladý venku?“ ozval se Brian, zatímco vyskládával nákup.
„Tak
trochu,“ přitakal jsem a šel mu pomoci.
„Víš,
je to prý nějaká nová móda. Říkají tomu glam, nebo tak nějak.“
„Všiml
jsem si, že jsou nějak barvení.“
„A
viděls, co dělají?“
„Neprovokuj,
víš, že na dálku vidím mizerně.“
„Máš
jít k doktorovi,“ rýpl si Brian.
„To
nemá cenu, na blízku vidím perfektně. Stačí, když přijdu blíž, a nemám
problém.“
„No,
to je teď jedno. Viděl jsem je, dva muži, líbali se.“
„Opravdu?“
„Jo,
a nikomu to nevadilo. A já, no však mě znáš. Dostal jsem nápad,“ zašeptal a já mohl vidět ty malé
vzrušené plamínky v očích, přesně ty, které tam vídám po celou dobu, kdy
ho znám. Úplně stejné, jako před čtyřiceti lety.
„Vím
přesně, kam míříš,“ zamumlal jsem a spiklenecky se na něj usmál.
***
Vyšli
jsme ze dveří domu, chvíli šli ulicí. Srdce mi bušilo až v krku, bylo
směšné, jak moc jsem se bál udělat něco tak banálního.
„Připraven?“
„Určitě,“
zašeptal jsem.
Chytili jsme se za ruce, přesně tak, jako jsem
to toužil udělat čtyřicet let. Čtyřicet let jsem čekal na chvíli, kdy se budeme
moci projít jen tak, bez předstírání, bez divadélka. Ruku v ruce jsme
procházeli širokými bulváry, pomalými kroky, až jsme se zastavili v parku.
Tam se Brian nahnul a políbil mě. Tak, jak to udělal už tisíckrát, a přesto
zcela odlišně. Tentokrát to totiž nebylo mezi stěnami, v utajení, jako
zločinci.
Byl to polibek dvou
milujících se lidí.
Přesně takový, na který jsem čekal
čtyřicet let.
Stálo to za to. Všechno…
Úžasný, skvělý, krásný... ach bože...slza v oku :) To je fakt nádhera. Dokonalej závěr! :)
ReplyDeleteděkuji, skoro rudnu :D. jsem ráda, že se líbilo...
Deletetak tohle bylo opravdu luxusní klobouk dolů :D
ReplyDeletemoc díky :) snad se mi aktuální povídka povede podobně dobře :D
DeleteMusím říct, že jsem celou povídku přečetla jedním dechem. Teda když pominu, že jsem mezitím musela do práce. ;-)
ReplyDeletePříběh byl moc pěkný, propracovaný, měl hlavu a patu. Toho si cením.
Už se těším, co ještě tady najdu. Díky. :-)
Tak a toto ma definitívne dojalo. Je to strašne krásny koniec. Až na malú prestávku, čo som musela ísť spať, som sa od príbehu vôbec nemohla odtrhnúť. Je napísaný krásne pútavo. A aj keď bol drsný ako to obdobie v ktorom sa odohrával, nemala som čas byť znechutená, lebo ma hlavne zaujímal vzťah Briana a Gerarda. Veľmi pekne ďakujem za perfektný zážitok. :)
ReplyDelete