Election - pt.7

Zdravíčko, čtenáři :)
Další díl je na světě, nepopírám, že u něj byly jisté porodní bolesti, ale zvládla jsem to a naplno se vrhám do pokračování :). 
Enjoy ;)
PS: úryvek z písně je od Nine Inch Nails, ze songu Hurt.

7

Ten den se probudil až o půl jedenácté. Bylo to pro něj něco poměrně vzácného – obvykle byl v sedm na nohách. Do okenních tabulek bušil vytrvalý déšť, z rádia vedle postele se linul odporně pohodový zvuk country – bude se muset podívat do manuálu, jak ksakru vypnout automatické ladění stanic.

Vstal z postele, cestou vypnul rádio a do CD mechaniky vložil zbrusu nové Pearl Jam. Namísto country se bytem rozduněly hluboké rify špinavých kytar – přesně tohle teď potřeboval. Ne otravné kovboje s bendži a manželkami sestřenkami.

Uprostřed neobvykle bohaté snídaně si vzpomněl, že mu na stole pořád leží dva lístky na večerní koncert. A že minimálně jeden bude muset vrátit. Měl by zavolat Julianovi.

Až se nasnídám, samozřejmě, dodal v duchu a zakrojil do osmahnuté slaniny.

„Dobrý den, pane Malkewici, co potřebujete?“ ozvalo se do telefonu.

„Dobrý den, Juliane, prosím vás, víte, jak jste mi sháněl ty lístky?“

„No, jistě, že vím. Byly to jedny z posledních.“

„Víte, Clara, ona musela narychlo odjet do New Orleansu, takže na ten dnešní koncert nemůže. Mohl byste ten jeden lístek vrátit?“

„No, mohl.“ přitakal Julian.

„I když, počkejte,“ zamyslel se Benedict, „vy jste říkal, že ho máte rád. Nechtěl byste jít místo Clary? Teda, jestli už nemáte svůj lístek.“

„Chvíli bylo na druhé straně ticho, pak se Julian konečně ozval:

¨Půjdu rád, víte, lístek jsem chtěl, ale nebyl jsem dost rychlý.“

„Takže domluveno?“

„Zřejmě. A nezapomeňte, že ve dvě máte tu otvíračku. Měl byste mít krátký proslov.“

„Já vím, nebojte. V kolik začíná ten koncert?“

„V osm. Sejdeme se před klubem?“

„V sedm tam budu. A snažte se přijít včas.“ rýpl si Benedict pobaveně a zavěsil telefon.

***

Za deset minut sedm Benedict zaparkoval se svým Bentley před největším klubem ve městě. V okolí budovy už postávaly hloučky velice temně oděných postav, většina z nich měla kolem očí černé linky, muže nevyjímaje. Všem mohlo být okolo pětadvaceti, nejvýše třiceti let. Nebyl si jist, zda se svou tmavě modrou košilí a těsnými džíny zapadne. Doufal, že v přítmí si jej nikdo s jeho funkcí nespojí.

Vystoupil z auta a přešel na chodník. Opřel se o zeď a vytáhl krabičku cigaret – dnes to byla jeho první, tudíž cítil jisté právo na ni. Nepřišlo mu vhodné brát si na rockový koncert nikotinové náplasti. Ze zadní kapsy vylovil zapalovač a připálil si. Slastně zavřel oči, když mu namodralý kouř naplnil plíce, tohle mu celý den chybělo.

„Netušil jsem, že kouříte,“ ozvalo se vedle něj. Pootočil hlavu a spatřil svého asistenta, s vlasy rozčepýřenými, vyčesanými do mírného pankáče vepředu, takže spíše připomínal člena školního odboje než asistenta. I oblečení tomu odpovídalo, přiléhavé černošedé pruhované tílko bylo doplněno černou košilí přehozenou přes ramena a odřenými džíny. Rozhodně se hodil ke skupinkám postávajících okolo více než Benedict.

„Měl jste mne upozornit na jiný dresscode. Připadám si divně,“ zamumlal Benedict s cigaretou poskakující mezi rty.

„Vypadáte skvěle. Jenom byste moh‘ přestat stát a mluvit, jako byste spolkl pravítko,“ zasmál se Julian, přeměřujíce si ho od hlavy k patě.

„Síla zvyku,“ opáčil Benedict zlehka a potáhl z cigarety, „kouříte?“, otázal se a nabídl Julianovi z krabičky.

„Víc, než bych měl,“ odpověděl Julian a vzal si jednu z cigaret, „Marlbora?“

„Červený. Když už si jednu dám, chci, aby to stálo za to.“

„Zemřete mladej.“

„Kvůli jedné marlborce denně? Pochybuju. Spíš mě sestřelí naštvaný atentátník.“

„Zníte optimisticky,“ odtušil Julian ironicky.

„Připravuju se na koncert, vypadá to tu jak v zatraceným pohřebním průvodu.“

„Měl jste říct, že si nepotrpíte na temnotu.“

„Já? Zbožňuju ji.“

„Vážně?“

„No ano. Neměli bychom jít dovnitř? Rád bych viděl alespoň kus hlavy zpěváka,“ ušklíbl se Benedict.

„Nemusíme spěchat, mám vevnitř známého, pustí nás zadem, ty nejlepší místa zůstanou nám.“

„Juliane, je vůbec někdo v Dallasu, koho neznáte?“ zasmál se Benedict a zašlápl nedopalek botou.

„Vy, řekl bych,“ cukl koutky Julian.

„To myslíte vážně? Mám pocit, že o toho ví málokdo tolik, co vy. Jste jako mý alter ego,“ zasmál se Benedict.

„A pořád to není dost,“ pozvedl obočí Julian.

„Nechápu vás,“ zavrtěl hlavou Benedict.

Julian se chystal k odpovědi, dalo se to poznat podle jiskřiček v očích, když vtom se na scéně objevil další člověk. Nebyl o mnoho starší než Julian, černé tílko odhalovalo bohatě tetované vypracované paže, v dolním rtu, nosu a obočí se třpytil piercing. Tenhle člověk by rozhodně práci v bance nesehnal.

„Čus Juliane, to je ten, o kterýms mluvil?“ ozval se cizinec, očividně známý, o kterém se Julian zmiňoval.

„No jo, tohle je Benedict Malkewic. Pane Malkewici, tohle je Richie Walter,“ kývl Julian směrem k potetovanému muži.

„Počkej, počkej, Malkewic, TEN Malkewic, co dneska rozbíjel šáňo v městský centrální?“

„Ano, přesně ten,“ přitakal Benedict odměřeně.

„No to je skvělý, neměl jsem páru, že máte rád takovej nářez,“ hvízdl skoro obdivně Richie.

„Ehm, Richie, mohl bys nás už pustit dovnitř?“ odkašlal si Julian netrpělivě.

„Jo, jasně, poďte. A hele, pane senátore, nemoh‘ byste se přimluvit za mírnější regule pro hluk v nočním klidu-„

„Richarde, něco jsme si řekli,“ sykl výhružně Julian.

„No jo, jasně, jasně,“ odkýval Richie a vedl je skrz kuchyni do útrob klubu. „Lístky máte? Musíte mít na ruce ty barevný pásky, víte jak, nemůžu vám to dát jen tak-„

„Richie, tady,“ šťouchl do něj Julian a podal mu obě vstupenky.

„Skvělý. Počkejte tady u baru, ne že se někam vypaříte,“ prohodil Richie s podivně širokým úsměvem a někam se vytratil.

„Zajímavý člověk,“ podotkl Benedict pobaveně, „ale rozhodně neznalej práva. Copak já můžu ovlivnit městský nařízení?“

„No jo, je to můj spolužák ze střední. Nikdy nevynikal v učení. Ale hraje božsky na bicí. Někdy vás vezmu na jeho vystoupení, pane.“

„Juliane, moh‘ bych mít prosbu?“

„Jistě, pane.“

„Když nebudeme v kanceláři, nebo na nějaký služební cestě, nebo u bandy papalášů, prokázal byste mi tu čest a přestal mne oslovoval pane Malkewici? Jsem Benedict,“ řekl Benedict.

„Ah, už jsem se bál, že vám budu muset celej večer říkat pane,“ zasmál se Julian, „Benedict zní o něco líp. Nedáte si drink, Benedicte?“

„Něco takovýho nemůžu odmítnout,“ cukl koutky Benedict a mávl na mladíka za barem.

„Vodku s džusem, prosím vás,“ objednal pro sebe Benedict.

„Dvakrát,“ doplnil Julian a vytáhl peněženku.

„Dohromady, zvlášť?“ otázal se barman, když na pult postavil sklenice.

„Dohromady,“ kývl Julian.

„Pět dolarů dvacet.“

„Šest, díky,“ řekl Julian a položil na pult odpovídající obnos.

„Nejsem vaše rande,“ sykl nesouhlasně Benedict.

„To skutečně nejste, ale přece nebudeme platit každej drink zvlášť. Příště zvete vy,“ zvedl obočí Julian a ujistil se, že Benedict kývl.

„Tak na temnou britskou vlnu,“ prohodil Benedict vesele a ťukl si s Julianem.

„Ať je pořád tak dobrej, jako před lety v Kanadě,“ zamumlal Julian a upil ze sklenice. Očima zabloudil k Benedictovi, snažil se v něm najít toho upjatého politika, kterým býval ve dne. I když spolu byli na obědě, nacházelo se v jeho tváři cosi chladného a odtažitého, nevěděl, co způsobuje tu změnu. Možná rty, jindy přísně stažené do tenké linky, nyní pozvednuté do mírného úsměvu, špulené, kdykoli upíjí ze sklenice. Anebo za to mohou oči. Namísto obvyklé ledové tříště se do nich vloudila špetka radosti, snad i uvolněnosti. Nevěděl, skutečně ne, a tak raději sklopil oči a zkoumal okraj své sklenice. Nechce být přece obviněn z voyeurismu.

„Vidím, žes zahájil svý vodkový tažení, Jule.“ Zachechtal se Richie, když se k nim připojil na baru, v ruce dva pásky.

„Nepřeháněj Richi, nevím, kterej z nás dvou se minule válel opilej pod barem a ječel, že chce do Narnie,“opáčil s ledovou tváří Julian.

„Ale no tak, Jule, nevytahuj takový věci, to už je dávno-„

„Minulej měsíc, Richie,“ pozvedl obočí Julian.

„No jo, jasně, necháme to prostě bejt, fajn? Dejte sem ruce, označkuju vás,“ zazubil se Richard skoro ďábelsky, takže Benedict krátce zaváhal, zda je bezpečné dát ruku do takové blízkosti.

„Takže, koncert začne asi za půl hoďky, ne že se tu ztřískáte a já vás budu muset vykopnout zadem. Když půjdeme tudma,“ ukázal Richie směrem od baru, „je tam chodba, co vás vyplivne přímo pod pódium. Bude tam nátřesk, ale vy máte ostrý lokty dost, takže to zmáknete. Já musim valit, Hádejte, koho udělali hlavním zvukařem? Jasně, mě. Takže zatím, rád jsem tě viděl, Jule. A vás taky, pane senátor,“ rozloučil se Richie a zmizel ve dveřích u baru.

***

Světlo v místnosti bylo ztlumeno na minimum, Benedict sotva rozeznal rysy pódia. Zezadu se na něj tlačila masa lidí, zepředu ho do břicha bodalo hrazení. Bylo mu horko, měl pocit, že teplota v místnosti dosahuje sta stupňů. Možná je dobře, že Clara nešla. Nikdy dobře nesnášela velké davy.

Vzduch rozduněl dutý zvuk kopacího bubnu. Bum, bum, bum, jeden úder za druhým, stupňující se hlasitost, stupňující se nadšení všech okolo. Přistihl se, jak natahuje hlavu, aby zachytil jakýkoli pohyb v zákulisí. Krom bubeníka však zatím nebylo nic vidět.

Tichý, skoro zraněný, zastřený šepot se přidal k dutému zvuku bubnů. Slova se mu zakusovala pod kůži a on začínal chápat, co myslel Julian tím, že tenhle je fakt dobrej.

I

hurt myself again

to see if I still feel

I

focus on the pain

the only thing that’s real

Světla zablikala, Benedict měl poprvé možnost prohlédnout si, byť jen na krátký okamžik, toho podmanivého člověka, který nutil všechny okolo sdílet jeho bolest. Ostré lícní kosti, hranatá brada a bledost pokožky potvrzovaly jeho údajný finský původ. Pro své fanynky musel představovat něco skoro božského. Byl vysoký, rozhodně však nepatřil k mohutným jedincům. Víc v blikavém světle nepostřehl, stejně se od něj ale nemohl odtrhnout.

Zpěvák sklopil oči k zemi, opřel se o stojan mikrofonu. Na okamžik, kratičkou chvíli vše ztichlo, slyšel jen tlukot vlastního srdce a dýchání ostatních. Vše se ponořilo do nepropustné tmy, aby pak mohlo celé pódium zalít ostré světlo reflektorů, dodávající již tak bledému obličeji nezdravý nádech. Oči, jasné a šedé jako ocel, si měřily každého diváka v hledišti. Benedict měl pocit, že mu vidí na dno duše. Pak oči opět sklopil a zazpíval první, hluboký a ochraptělý tón do mikrofonu. Diváci kolem začali šílet a Benedict se k nim pozvolna přidával.

You could have it all

My empire of dirt

I will let you down

I will make you hurt

Přesto, že ho nikdy předtím neslyšel, se zavřenýma očima a křičíc každé slovo refrénu, který se za tu chvíli stihl naučit, se propadal do víru vlivu toho člověka. Věřil mu každé slovo, každé pohození hlavou, každé útrpné odhrnutí tmavých vlasů z obličeje na něj dělalo dojem. Být ten člověk politik, prošla by mu i diktatura, tím si byl skoro jist.

Když zazněl poslední tón poslední písně, Benedict ani nevěděl, co celý ten koncert dělal. Byl jen uchvácen. Unesen temnou aurou, která se šířila kolem zpěváka, zasažen temnotou a upřímností zpěvákových výpovědí. Ani na minutku nezapochyboval o pravdivosti textů.

***

„Tak co, spokojen?“ ozval se Julian, když se prodrali skrze hloučky fanoušků zpět k baru.

„Sakra že jo,“ opáčil Benedict nadšeně a mávl na barmana.

„Dvě velký vodky, díky,“ prohodil směrem k mladíkovi, ten jen kývl a poslal jejich směrem dvě skleničky.

„Takže na vaši schopnost odhadnout můj vkus,“ řekl Benedict a ťukl do Julianovy sklenky.

„Na vaši schopnost ocenit mou práci,“ odvětil Julian a na ex do sebe hodil svůj drink.

„Další?“ pozvedl tázavě obočí Benedict.

„Že se ptáte,“ usmál se Julian a mávl na barmana…

***

Byli opilí. Clara by to nazvala hanebnou opilostí, pomyslel si nesouvisle Benedict, když se musel lehounce opírat o barový pult, aby se nezhroutil na zem, mezi zvratky a pohozené sklenice od piva. A pokud jej jeho mírně rozostřený zrak nešálil, Julian na tom byl podobně.

„Hele, Benny, co kdybysme, no, víš jak, co kdybysme dali další,“ dostal ze sebe Julian, každé slovo proneseno s opileckou roztřeseností,

„Platíš, Julio?“ zamumlal nesrozumitelně Benedict.

„Ty seš z nás dvou ten, co vydělává víc, Benny,“ zazubil se Julian poťouchle.

„Ty seš z nás dvou ten co nás sem vytáhl,“ oplatil podobnou mincí Benedict.

„Dobře. Zvu tě, Benny, ale jenom, když si se mnou dáš tanec na afterparty,“opáčil Julian, v hlase mu znělo něco odhodlaného, jako kdyby řekl něco nesmírně odvážného. A ono to vlastně jistou odvahu chce, pozvat republikána k tanci s mužem.

„V tanečních nás nenaučili, jak tančit se stejným pohlavím,“ pozvedl obočí Benedict, který si i přes mlhu opilosti matně uvědomoval nevhodnost podobných věcí.

„Budu vaší partnerkou,“ zazubil se Julian.

„Nejsem si jistej, víš, nejsem si jistej, jestli je to - víš jak – vhodný, jsem tvůj přímý nadřízený-„

„Omyl. Tady seš jenom Benedict. Vytáhlej třicátník s neuvěřitelně ostrejma lícníma kostma. A já jsem Julian, kluk s francouzským přízvukem. A ten kluk tě žádá o tanec, nic víc. Jen chci, abys konečně roztál, Benny. Abys vyplivl to pravítko. Tak co, dáš si ještě jeden drink?“

„Dal bych si skotskou. A rád bych tě upozornil, Julio, že tancuju hrozně,“ zamumlal odevzdaně Benedict.

„Já tě to naučím, neboj,“ usmál se Julian široce, možná až příliš zeširoka, pomyslel si na vteřinku Benedict. Byl si jist, že se řítí do pekla.

Kopl do sebe panáka skotské, neuniklo mu, že je dvojitá. Vzhledem k tomu, co hodlal udělat, to možná bylo dobře. Julian ho popadl za ruku, nebyl si jist tím, jestli se mu to zamlouvá. Nic však proti tomu neudělal, nic, čím by popíral svůj souhlas s tímhle vším. Krom toho, svůj slib zrovna vypil.

Z obřích reproduktorů duněla hlasitá hudba, vzhledem ke svým omezeným, prakticky neexistující znalostem taneční hudby nedokázal přesně určit, co to je. Všiml si však, jak důvěrné pohyby vyvolává u všech okolo.

„Neboj, takhle intimní nebudeme. Pokud sám nebudeš chtít,“ zahlaholil Julian, když si povšiml jeho konsternovaného výrazu ve tváři.

„Nebudu. Tím si můžeš být jistej,“ opáčil Benedict možná ostřeji, než zamýšlel – nově nastalá situace ho však dost znervózňovala.

„Uvolni se. Nemůžeš tančit napjatej jak struna,“ zamumlal Julian tak hlasitě, aby to Benedict uslyšel a přešel blíž k němu.

„Zavři oči a rozhoupej boky.“ Tento pokyn se jal Benedict splnit, výsledek však nebyl valný.

„Oh, Benedicte, víš vůbec, kde boky máš? Tady tohle,“ podotkl pobaveně Julian a položil ruce na znamení, kde má hledat žádanou část. Naváděl rukama to ztuhlé tělo. Překvapující bylo, že Benedict spolupracoval. Za normálních okolností by si rozhodně nenechal sahat na boky mužem. Svým asistentem, ke všemu. Nevěděl, co způsobilo jeho neschopnost odporovat. Nemohl se od něj odtrhnout, jen konsternovaně hleděl na tělo svíjející se před ním. Byl si jistý tím, že jindy by to shledal směšným, trapným a bůh ví čím ještě. Blikavé světlo, dunící hudba a zvláštně silný živočišný pach okolí ho však nutil dívat se na to úplně jinak.

Jako by Julian skutečně byl jeho partnerka.

Všímal si jeho obličeje, toho příliš velkého nosu, který ho dělal neuvěřitelně charismatickým. Charismatickým, skoro přitažlivým, myšlenky se honily po Benedictově mozku a dávaly dohromady nepříliš přijatelnou mozaiku pocitů. Blonďaté prameny padaly do mladého obličeje, Rty byly zvlhlé a pootvíraly se, kdykoli jejich majitel lokal vzduch z okolí. Ruce se z boků přesunuly na ramena, udržovaly mezi nimi jistou, nepříliš velkou, vzdálenost. Oči, zeširoka otevřené, pobaveně sledovaly každý jeho pohyb. Benedict se cítil nesvůj, bál se, že vypadá směšně. Nikdy neuměl tančit. Obzvlášť ne na takovou hudbu.

Julian hltal každý Benedictův pohyb. Netušil, jestli to Benedict dělá úmyslně, jenže faktem bylo, že každý jeho pohyb byl obscénnější než ten předchozí. Benedict se k němu přibližoval, snad nevědomky nakonec skončili v totožné pozici, jako páry kolem nich. Otírajíc se boky, ruce bloudí po těle toho druhého. Až teď si Benedict uvědomil svou výšku. Julian mu sahal sotva do půli hlavy. Dávno vypadli z rytmu, vlastně stáli uprostřed parketu, všude kolem tančící lidé. Benedict byl u něj tak blízko, věděl, že teď definitivně překročili únosné hranice. Buď okamžitě odejdou, nebo spolu skončí v jedné ze špinavých kabinek.

Jenže Julianovi se domů rozhodně nechtělo.

„Benedicte,“ zamumlal tiše, Benedict ho přes všechen ten hluk neslyšel, jen viděl, jak se rty pohnuly, jak vyslovují něco nepříliš smysluplného. Pomyslel si, že ho ty rty svádí, svádí ho k tomu, aby podlehl jejich majiteli.

A on to udělal, podvolil se tomu, co na něj zvrácený hlásek křičel už nějakou chvíli. Vzal Julianův obličej do dlaní a nešikovně ho políbil. Věděl, že nebude odmítnut, věděl to, protože Julianovo chování v poslední hodině a půl odpovídalo námluvám, flirtu, jakkoli to nazveme. Nikdy předtím nelíbal chlapa – a na jeho výkonu to muselo být znát. Nebylo to jako s Clarou, bylo to jiné. Vášnivější, tvrdší, do pekla, líbí se mu to. V jediné vteřině se vzdal všeho, co si po celá léta tak pracně budoval, celé své mínění o sobě samém zahodil a vydal se všanc druhému muži.

Julianův jazyk se líně převalil přes ten jeho. Jak se ostrost vodky setkala s hořkosladkou chutí skotské. Nechal se vést druhým mužem, jehož rty se roztáhly do mírného úsměvu, nebylo pochyb o tom, že Julian dosáhl toho, co chtěl.

A byl to právě Julian, kdo nakonec přetrhl tu podivnou chvíli, popadl ho za ruku a táhl ho z parketu, Benedict si jen matně uvědomoval, kam. Alkohol rozbouřil krev a on se Julianovi zcela poddal.

Narazil na zeď špinavé kabinky, přes dveře sem tlumeně doléhal dunivý zvuk tanečních rytmů. Znova a znova se rty srážel s Julianem, necítil nic než spalující horkost a vůni Julianovy kůže, nevnímal nic než zrychlený tep srdce a udýchané pobídky k akci. Ruce z něj bezohledně rvaly oblečení. Knoflíček košile klapl o dlaždice, nic mu nepřipadalo víc vzrušující, než ten zvuk.

Všechno to bylo hrozně rychlé, opilecky bezohledné, skoro bezcitné. Vše jen za jediným účelem. Drnčivý zvuk zipu vlastních kalhot ho málem připravil o sebeovládání. Sklopil oči a málem se zhroutil, když spatřil Julianovu blonďatou kštici v úrovni jeho rozkroku. Proboha, tohle snad-.

Zalapal po dechu a přidušeně vyjekl, když ho Julian vzal do úst. Matně si vzpomínal na jedinou příležitost, kdy se Clara odhodlala k témuž činu. Netušil, že to může být takhle dobré. Nechápal, jak to Julian dokáže, ale ty rty cítil až u kořene, jazyk nemilosrdně dráždil špičku i celý zbytek. Nesnášel ten fakt, že jeho asistent mu kouří líp, než vlastní manželka.

Musí být talent od přírody, problesklo Benedictovi hlavou, mezi vlnami vzrušení, musel to už dělat tisíckrát před tím, tohle, proboha, tohle není možný. Je zatraceně dobrej. Je, a proto není divný, že jsem po pár okamžicích skoro hotovej, utěšoval se Benedict. Snažil se mu naznačit, že už není třeba moc práce, snažil se cokoliv říct, ale rozkoš mu uzlovala jazyk.

„Juliane, já, oh, já už,“ koktal zmateně Benedict. Julian se na chvíli stáhl, narovnal se a naklonil se k jeho uchu.

„Já vím, Benny, já vím. Nech mě to dodělat. Nesnáším rozdělanou práci,“ zamumlal do jeho ucha ztěžka. A Benedict to vzdal, věděl, že nemá cenu to prodlužovat. Když znovu ucítil ty horké rty obemknuté kolem jeho penisu, zakňučel a odevzdán napospas svému asistentovi vyvrcholil. Nejasně cítil polykavé pohyby, stejně jako zasténání Juliana, který zrovna horečnatě třel vlastní rozkrok. Netrvalo dlouho a oba seděli, zhroucení na zemi, ztěžka se opírajíc jeden o druhého a o špinavou zeď.

„Tak tohle, tohle bude v pondělí ráno pořádně trapný,“ zamumlal Benedict unaveně.

„Nechme to na pondělí. Nedělejme z toho trapnou sobotní noc,“ odpověděl ztěžka se zbytkem rozumu Julian, těsně před tím, než upadl do tvrdého spánku, přesně takového, který je dopřáván jen těm, kteří bez rozmyslu vypijí čtrnáct panáků vodky a doplní to náhodným sexem.

Benedict seděl vedle něj a poslouchal těžké, sípavé oddechování svého asistenta. Myšlenky mu k sobě příliš nešly, byl příliš otupělý a příliš opilý na to, aby dělal jakékoli závěry. Jednou z mála smysluplných myšlenek bylo, že by měl vypadnout. Netoužil být ráno nalezen údržbářem spící vedle svého asistenta s rozepnutými kalhotami a ve stejné záchodové kabince. Lidé by mohli mít řeči, že ano. Tohle se přece jen mírně vymyká z toho, co je definováno jako standardní pracovní poměr.

Vymotal se ze záchodků, protlačil se hordou tančících těl, vše vypadalo jako půl hodinu před tím, než se oba vypařili. Jako kdyby se vůbec nic nestalo. Benedict se jen modlil, aby se o tom nedozvěděl nikdo jiný, než oni dva. Rozhodně netoužil být hvězdou zítřejšího vydání Morning Postu.

Vyšel ze dveří klubu, vytáhnul z kapsy mobil a přivolal taxi – věděl, že řídit v tomhle stavu by se rovnalo sebevraždě – stěží dal do kupy řádnou větu. Taxikáři trvalo hodných pár chvil, než pochopil, o co ho Benedict žádá. Nasedli tak nakonec do Benedictova tmavě modrého Bentley a odjeli k němu domů. Dal taxikáři dvojitou sazbu za cestu navíc a přihodil stodolarovku za diskrétnost.

Padl do postele, ani se neobtěžoval svlékat. S botami na nohách, s kouřem načichlým oblečením se zhroutil do měkkých pokrývek a usnul jako mimino.

Jako mimino, které vypije láhev vodky….