Election - pt.6

6

„Nějakej magor mi každý den posílá prázdný obálky. Doporučeně,“ zahlaholil Benedict u oběda v jídelně Rosie’s Dinner.

„Tak to jde asi o nějakého znuděnýho boháče. Posílat doporučeně prázdný obálky je drahá srandička,“ odvětil nevzrušeně Julian.

„Ale vy nechápete, jak mě to deptá.“

„Věřte mi, že chápu. Ale dokud v obálce není bomba, antrax, nebo kompromitující fotky, není se čeho bát, nemyslíte?“

„Ale já vím, jenže už deset týdnů mi každý všední den v pět hodin klepe na dveře poslíček, v ruce formulář k převzetí zásilky a v kabeli další neoznačený dopis bez obsahu a odesílatele.“

„Zavolejte policii, když vám to tak vadí,“ rozhodil rukama Julian. „Jste veřejně známá osoba, určitě se na to nevykašlou.“

„Já nevím. Nebudu působit jako vyjukaný štěně?“

„Jak jste to řekl?“

„Vyjukaný štěně. Co je?“ zvedl nechápavě obočí Benedict.

„Já jen, tohle slovo jsem neslyšel věky,“ zachechtal se Julian.

„Juliane, nemohli bychom se vrátit k tématu?“

„Jistě, já jen, odpusťte, nemohl jsem si pomoct-„

„Juliane,“ řekl Benedict, v očích lehce výhružný pohled.

„Jasně, zpátky k tématu. Mám vám dohodnout schůzku s místním šerifem?“

„Byl byste tak laskav?“

„Váš komfort mi platí nájem. Dám vám vědět termín.“

„Díky. A mimochodem, co senátor Cleary? Dostal už rozum?“

„Ne pane. Pořád mě bombarduje telefonáty ohledně vašeho prohlášení.“

„Nesouhlasí se mnou, to chápu. Proč ale nepřesvědčuje ostatní, ale mě?“

„Bůh ví. Asi se zdáte jako jednoduchá kořist. Nebo doufá, že když hadovi odsekne hlavu, sám se rozpadne a přestane být hrozbou.“

„Ts, to se ještě uvidí. Prohlášení o důležitosti osekání státního systému není novinka.“

„To dozajista není, jenže ještě nikdy reálně nehrozilo jeho prosazení,“ zahlaholil Julian a namočil hranolku do kečupu, „je to od vás dost odvážný krok.“

„Myslíte?“

„Jinak bych to neříkal. Zahráváte si s přízní voličů. A nezapomeňte, že jen díky nim máte tu skvělou kancelář.“

„To jsem si všiml, nebojte. Víte, Juliane, já chápu, že to je ožehavý téma. Jenže pokud to neuděláme, naše země se propadne do krize. A to nemůžeme dovolit.“

„Jste si jistý, že je to nutné?“ nadzvedl obočí Julian.

„Ano. A nemyslím si to já, ale také většina republikánů. Návrh není jen můj, pracovalo na něm mnoho senátorů.“

„Myslíte, že to nevím? Kdo myslíte, že zařizoval všechny ty schůzky?“ opáčil dotčeně Julian.

„Ano jistě, já vím. Škoda jen, že v tomhle volebním období mají dost silný slovo demokraté.“

„Přesvědčujete i je?“ zeptal se Julian zlehka.

„Snažím se,“ ušklíbl se Benedict a napil se koly, „ale zatím to tak úplně nejde podle plánu.“

„Málo co jde podle plánu, pane Malkewici.“

„Všiml jsem si. Co nabrečíme,“ pousmál se Benedict a mávl na číšníka s prosbou o účet.

***

Hodiny v Benedictově kanceláři hrdě hlásaly půl páté odpoledne. Tenhle měřič času, zkonstruovaný precizními Švýcary, dostal darem od Clary, ke svým dvaatřicetinám. Čtyři měsíce ležel doma v krabici, až ho po jedné velice jízlivé poznámce, která úzce souvisela s jeho pracovní dobou, vybalil z bublinkové fólie a po rozpraskání většiny bublinek pověsil na zeď. Musel sám sobě – ač velice nerad – přiznat, že díky těm zatraceným hodinám chodí opravdu o něco dříve domů.

Z pozorování vteřinové ručičky ho vytrhl telefon. Po zvednutí sluchátka se od recepční dozvěděl, že jí dole u pultu stepuje místní šerif. Benedict zdvořile odsouhlasil návštěvu z policejní stanice a prohrábl si unaveně vlasy. Nechápal, proč ho vlastně zval. Beztak na nic nepřijde.

Ani ne o minutu později stál na jeho prahu vysoký muž v saku a džínech. Na hlavě světlý klobouk, přesně takový, který se stal skoro národním krojem texaských policistů. Za opaskem se houpalo hnědé, kožené pouzdro s pistolí. Rázným krokem přešel ode dveří ke stolu, Benedict vstal ze židle a natáhl k němu ruku, příchozí ji pevně stiskl a konečně promluvil, hlubokým barytonem, s neuvěřitelně protáhlým jižanským přízvukem:

´“Dobrý den, pane Malkewici, jsem detektiv Rawens, s místního oddělení kriminální policie.“

„Těší mě, detektive. Jsem rád, že jste přijal mou žádost.“

„Od toho tu přece jsme,“ opáčil a sundal si z hlavy klobouk. Benedicta překvapilo pokročilé stádium pleše na jeho hlavě.

„Takže, kdy začaly chodit ty anonymy?“ přešel okamžitě k věci detektiv, zatímco se vytasil s tužkou a zápisníkem. Žádný diktafon, tenhle člověk byl očividně stará škola.

„Asi před deseti týdny.“ odpověděl Benedict.

„Aha. A proč jste nás nezavolal dřív?“

„Zřejmě jsem doufal, že to samo od sebe přestane.“ řekl s rozpaky.

„Co vás přimělo změnit názor?“

„Já-já ani nevím,“ zakoktal překvapeně senátor, „prostě mi došlo, že to jen tak neodezní, že ten člověk s tím nepřestane.“

„Takže se vám nic jiného nestalo?“ neustal s přímými otázkami detektiv.

„Ne. Jen ty zatracené dopisy. Nic víc.“

„Dobrá tedy. Nikdy se pachatel nepodepsal, nikdy nenechal žádný vysvětlující vzkaz?“

„Ne, nikdy.“

„Zvláštní. Máte je tady?“

„Ano, tady, v zásuvce,“ přitakal |Benedict a sehnul se ke spodní poličce. Otočil klíčem v zámku a vytáhl z přihrádky stoh dopisů, všechny jeden jako druhý, jen data odeslání se lišila. Natáhl ruku a předal je policistovi.

„Jsou všechny?“ zeptal se nevzrušeně detektiv.

„Ano, tedy, skoro, prvních pár jsem vyhodil. Považoval jsem je za omyl, víte?“

„Jistě, chápu. Máte nějaký tip, kdo by to mohl provádět? Nějací nepřátelé?“

„Jsem politik, pane Rowensi. Nepřátel mám plný diář.“

„To jste nám to příliš neulehčil,“ utrousil spíše sám pro sebe detektiv.

„Nemyslete si, že to nevím.“

„No, myslím, že tady to bude pro zatím všechno. Kdybychom ještě něco potřebovali, nebo kdybychom nějak pokročili, dám Vám vědět.“

„Dobrá, děkuji za váš čas, detektive Rowensi.“

„Nápodobně, pane senátore. Nashledanou.“

„Nashledanou,“ prohodil Benedict, když mu potřásal rukou. Detektiv se obrátil k odchodu, ve dveřích se srazil s poštovním doručovatelem. Z kabely vypadla na stroji nadepsaná bílá obálka, s Benedictovým jménem. Detektiv ji beze slova sebral, přihodil ji k ostatním, a odešel, nechávajíc za sebou zmateného mladíka a Benedicta, podepisujícího převzetí.

***

Benedict stál u řečnického pultu v horní komoře amerického parlamentu, před sebou poznámky týkající se jeho následujícího projevu. Od rozhovoru s detektivem uplynuly tři dny, od Juliana se dozvěděl, že na stole mu leží oznámení o nevyzvednutém doporučeném dopisu. Nyní ho čekalo první čtení jím navrženého zákona, který se prozatím těšil podpory jen asi třetiny politiků. Věděl, jakou nevoli prozatímní návrh vyvolal. Věděl, že touhle otázkou ťal do živého – nemnoho senátorů si chce rozeštvat lidi. Očima těkal po přítomných politicích, v hlavě mu zněla věta detektiva Rowense. ‚Máte nějaké nepřátele?‘ Jistě, seděli tu před ním, čekali na jeho slova, připravovali svou obhajobu. Čekal na to, až mu předseda předá slovo, tiše pročítal poznámky, připravené jeho poradci.

Mluvil pomalu a klidně, dával důraz na všechna důležitá slova. Kladl věty jednu za druhou, opatrně, nikoli však váhavě. Pozoroval své okolí, snažil se vyčíst jim z tváří reakce na jeho slova. Z toho, co viděl, nebyl překvapen. Bude těžké prosadit něco tak zásadního, jako změna systému státních zaměstnanců.

Zakončil svou řeč, dočkal se vlažného potlesku. Předseda senátu vyzval senátory k hlasování, netrvalo dlouho a na tabuli nad jejich hlavami se rozsvítila čísla, která hovořila jasně. Zákon prošel těsnou většinou do dalšího čtení. Benedict měl za dnešek první důvod k radosti…

***

„Vypadáte unaveně,“ podotkl Julian věcně, když se následujícího dne objevil ve své kanceláři.

„Nejen vypadám,“ odvětil Benedict a nalil si kávu.

„Dlouhá noc?“

„Dalo by se říct. Zasedání skončilo o půl desáté večer. A protože nějakej tupec na letišti nahlásil anonymně bombu ve vestibulu, zkysl jsem tam skoro tři hodiny navíc. Věřte mi, nikdy jsem necítil vůči teroristům takovej vztek, jako včera.“

„To chápu. Našli alespoň něco?“

„Prosím?“

„Jestli tu bombu našli.“

„Ne, vůbec nic. Ale to se dalo čekat, nějakej šestnáctiletej výrostek si prostě udělal zábavnej večer,“ promnul si Benedict unaveně oči.

„Snad vás potěším, když řeknu, že do konce týdne vám zbývá jen oficiální otevíračka nového křídla městské centrální knihovny. Mám vás prý pořádat o účast,“ prohodil Julian a vytáhl z kapsy diář.

„Kdy to je?“

„V pátek. Ve dvě odpoledne, se vší parádou, bude tam i místní televize.“

„Napište jim, že přijdu. A zeptejte se, jestli mám mít proslov.“

„Už jsem se ptal. Řekli, že pár slov by neuškodilo.“

„Dobrá tedy. Takže dneska mi stačí dodělat výpisy oddělení?“

„Přesně tak. Měl byste v pátek večer někam vyrazit.“

„Je s podivem, jak moc mi vidíte do života,“ zašveholil přes tužku v ústech Benedict, „nevíte, jestli nebude ve městě něco speciálního? Koncert, nebo tak něco, už jsme s Clarou dlouho nikde nebyli.“

„Má tu vystupovat Jeri Pakaanen.“

„Kdože?“ zvedl tázavě obočí Benedict.

„Britský hudebník temné vlny. Tenhle je ale fakt dobrej, na rozdíl od většiny ostatních,“odpověděl Julian s jen těžko skrývaným nadšením.

‚“Máte ho rád, co?“

„Hrozně moc. Byl jsem na jeho koncertu, když jsem ještě byl v Kanadě, možná čtyři roky zpátky. A stálo mi to za těch čtyřicet kanadských dolarů,“ usmál se Julian.

„A co vás nutí myslet si, že bude stále tak dobrej?“

„Nevím, snad fanouškovská naivita? Ale jestli chcete něco důstojnějšího, v Lestradeově městském divadle hrají zbrusu nové nastudování Hamleta.“

„Ne, to ne. Víte co? Zamluvte mi dva lístky na toho Jeriho Pa-cosi. Když to bude špatný, mám alespoň právo vám to vyčítat,“ pousmál se Benedict a dopil svou kávu. „A teď, když mě omluvíte-“

„Jistě. Víte, kde mě když tak najdete,“ kývl Julian a ztratil se ve dveřích.

***

Stmívalo se, když Benedict nasedal do svého Bentley a vyrazil domů. Na sedadle vedle něj ležely dva lístky na zítřejší koncert. Vlastně se těšil jak malý dítě – na koncertě nebyl pořádně dlouho. Doufal jen, že se to bude líbit Claře.

„Zlato, jsem doma,“ zašveholil radostně, když zavíral vchodově dveře.

„Ahoj Benny!“ odpověděla Clara, „jak bylo?“

„Ale, celkem dobře, zítra mám skoro celej den volno,“ Benedict prošel dveřmi do kuchyně a zezadu objal Claru.

„Vážně?“

„No jo, fakt. Taky jsem tomu nevěřil, když mi to Julian oznámil.“

„Julian?“

„Můj asistent, ještě jsem ti o něm neříkal?“

„Zřejmě ne. Takže se budeš celej den válet?“

„No, odpoledne musím bejt na otvíračce knihovny. A na večer mám připravený malý překvapení. Myslím, že budeš nadšená-„

„Zítra, Benny?“

„No ano, zítra, proč?“

„Zítra odpoledne musím odletět do New Orleans, kvůli nějakým problémům. Budu tam celej víkend. Je mi to hrozně líto Benny, vážně, ale nemůžu to přehodit,“ řekla Clara omluvným tónem. Na Benedictově obličeji bylo patrné zklamání, jen na kratičký okamžik, než se stal opět chladným a nade vše povzneseným politikem. Clara mu to viděla na očích, poznala, kdy je chladnou persónou a kdy Benedictem. Zvykla si na to.

„No, tak půjdeme někdy jindy. Nedá se nic dělat,“ pokrčil rameny Benedict, smutně se usmívajíc. Mrzelo ho to. Nemohl to popřít, jenže stejně tak dobře věděl, že s tím nic neudělá. A tak jen Claru políbil na tvář a dělal, že se nic neděje. Tak, jako vždycky.

„Co bude k večeři?“ zamumlal Do Clařina ucha, jako kdyby nevypustil z úst poslední tři řádky.

„Lasagne, s černým pepřem, tak jak je máš rád,“ odpověděla Clara s lehkým pousmáním.

„Skvělý, konečně se pořádně najím. Dnešní oběd stál za nic. Do tý jídelny už nikdy nepůjdu, horší burger jsem snad nejedl.“

„Kdes jedl?“ zeptala se Clara.

„Mayce’s Dinner. Za Lincolnovým parkem. Experiment se nevyplatil.“

„To se stává, však si spravíš chuť,“ mrkla na něj Clara a políbila jej na tvář.

„Stále mluvíme o lasagních?“ zavrněl Benedict a přitáhl si ji k sobě.

„No jistě, Benedicte, o čem jiném?“ opáčila hravě Clara a políbila ho, „jenže se nevylučuje speciální dezert,“ dodala s pozdviženým obočím.

„To si nemůžu nechat ujít,“ zamumlal Benedict vzrušeně a přitiskl své rty k jejímu krku. Když se dočkal požadované odezvy, vítězně se sám pro sebe usmál.

Lasagne budou muset počkat…