Slave to the Wage

No, po tomhle se mi stýskalo, něco nenáročného, bez nutnosti příliš u čtení přemýšlet - ano, přesně tohle jsem potřebovala napsat :) - doufám, že vám došlo, že je to 18+ :D za názory v komentářích budu vděčná :))

LinG

jo a by to way, spouštím fb page tohohle blogu, odkaz najdete na boku u menu ;)

Slave to the wage

Neměl čas. Sakra, ten den neměl čas vůbec na nic. Běhal z jedné kanceláře do druhé, pokaždé s jiným šanonem v rukách. V poměrně útlých třiadvacetiletých rukách studujícího pomocného úředníka na praxi. Bože, nikdy netoužil třímat diplom vysokoškoláka více, než v tento den. Namátková kontrola z finančního úřadu a jejich kartotéka rozestrkaná po třech patrech, jen proto, že jeho předchůdce byl zmatkař a bordelář – to dokáže zničit den.

Hodil na stůl další z neuvěřitelně obsáhlých složek a rychlým krokem se vydal ke schodům do šestého patra, aby se pokusil dohledat září loňského roku. Ve dveřích však narazil na muže, který mu někoho připomínal, a hlavně, který mu blokoval přístup k datům tak životně důležitým. Pokusil se mu vyhnout, ustoupil doleva, muž však vykonal pohyb zcela totožný. Doprava, muž se však pohnul naprosto zrcadlově vůči němu. Další pokus o uvolnění se z této situace přinesl podobné výsledky.

Vymrštil paže nahoru, popadl mladíka, který se očividně rozhodl stát se živoucím zrcadlem a pokusil se jej odstrčit na stranu. On však udělal totéž, jeho dlaně, stokrát silnější než jeho, tlačily přesně na druhou stranu. Napadla ho, jen na setinu vteřiny mu proběhla hlavou poučka z hodin psychologie, kam jako student chodil více méně proto, že to znamenalo menší zlo než aplikovanou socioekonomii. Cosi o dominanci osobností, o tom, jak se projevuje ve zdánlivých maličkostech. Jako modelovou situaci uvedla právě sražení se s jiným člověkem ve dveřích. Z testu, který následně rozdávala obstarožní profesorka, vyplynulo, že disponuje vysoce dominantní osobností. Očividně teď narazil na člověka neméně dominantního, ovšem o mnoho fyzicky zdatnějšího.

"Kam se ženeš, Robby?" zamumlal s úsměvem silnější mladík a rychle prošel kolem něj. Robertovi v tu chvíli vůbec nepřišlo divné, že ho ten druhý zná jménem, navíc přezdívkou poměrně soukromou a nepříliš užívanou. Dokázal jen myslet na to, v které části šestého patra nejde požadovanou dokumentaci.

To až o několik kroků později, přesněji v půli sedmého schodu, si uvědomil, kdo to byl. Prošel se mu mráz po zádech, proboha, jak to, že ho nepoznal hned? Lucas, kluk z vedlejšího ročníku střední školy. Proč sakra on? V žaludku cítil to povědomé mravenčení, totožné s pocity, které v něm ten zasraný bastard probouzel ve škole. To kvůli němu si musel otevřeně přiznat, že nekradl matce řasenku z rozmaru pubertální duše a připustit si fakt, že fotbal mu neuzluje nohy jen tak. Nepoznal ho hned, protože se změnil. No, kurva, že ano, místo šedivé mikiny a sepraných džín se mu kolem krku houpala střízlivě fialová kravata a ta široká ramena byla obepnuta černým sakem. Plavé vlasy, dříve rozházené do ležérní neupravenosti, u které nikdy nepochyboval o její nezamýšlenosti, se nyní tísnily pod slabou vrstvou gelu, pečlivě vyčesané z čela. K čertu, vypadal božsky. Božsky dospěle. Nechápal, jak se z někoho jako on mohl stát dospělý člověk, nicméně stalo se.

Z letargie ho probral ječivý hlas jeho šéfky, který něco neurčitého křičel na podřízené. Sakra, ta ženská je ďábel, problesklo mu hlavou předtím, než zavřel dveře archivu. Tady možná najde to, co hledá. Možná. A když ne, alespoň se na dobrou hodinku odklidí z dosahu toho odporného ječáku. Nesnášel, když na něj někdo řval. Není retard, zatraceně, stačí mu říct normálně a neužívat decibely, které by strčily do kapsy i stíhačku F16.

Pomalu, systematicky vyklidil první polici, ve které měl být údajně zařazen loňský rok. Proč v něm nalezl pouze jídelníčky zdejší kantýny šest let staré, netušil. Přesvědčilo ho to však o naprosté irelevantnosti jakýchkoli popisů. Pomalu, znuděně procházel další a další složky, nic pořádného však nenašel. Jediné, čím si byl zcela jist, bylo to, že tady bude muset pořádně uklidit.

Už jsi našel září?" ozvalo se Robertovi za zády. Ten sebou trhl a otočil se. O dveře se ležérně opíral Lucas, na tváři samolibý úsměv, přesně ten typ úšklebku, po kterém tály Robertovy kosti. Ve vteřině se však rozhodl potlačit veškeré pocity, které se znovu probouzely k životu.

"Ne. A vůbec, proč se po něm sháníš?" opáčil Robert o něco ostřeji, než zamýšlel.

"Výpomoc finančnímu úřadu. Jsem tam na stáži," pokrčil nevzrušeně rameny Lucas.

"V táboře nepřátel?" nadzvedl obočí Robert.

"Zřejmě. Už jsi teda tu složku našel?"

"Ne, nenašel. V tomhle totiž není ani náznak systému," zaklel Robert s náznakem únavy v hlase.

"Takže jako chceš naznačit, že tu složku nemáš, Robby?"

"Ne, zatím ne. A neříkej mi sakra Robby."

"A jak dlouho ti její nalezení bude trvat?"

"Nemám ponětí. Ale když mě nenecháš pracovat, bude to rozhodně dlouho."

"Ale, to jako necháš finanční úřad čekat? Co až se tvá šéfka dozví, proč neprošli auditem?"

"Ale já za to nemůžu!"

"To nevysvětluj mě, ale jí," pokrčil nevzrušeně rameny Lucas. Robertovi prběhla hlavou představa, jak své šéfce vysvětluje danou situaci. A příliš růžově to s ním rozhodně nevypadalo.

"Jasně, to je ale můj problém, pokud vím. Ty mi s tím asi těžko pomůžeš!" odsekl Robert ostře a vrátil se k prohledávání polic. Snažil se ignorovat přítomnost Lucase, i to, že se k němu přibližoval mnohem rychleji a jistěji, než by mu bylo příjemné. Násilím od něj odvracel oči pokaždé, když na zádech cítil jeho propalující pohled. Vypadal božsky. Nemohl se na něj vrhnout, ačkoli část jeho mysli netoužila po ničem jiném. V ledovém světle zářivek vynikly rysy tváře ostré jako břitva, vlasy získaly skoro bílý nádech. V duchu Lucase prosil, aby konečně vypadl. Ne že by to Lucasovi jakkoli bránilo v přibližování se - jeho myšlenky mohl stěží slyšet. Robert netušil, co má za lubem.

"Mohl bych ti pomoci. Auditor si mě celkem oblíbil, dá na mý slovo. Když mu řeknu, že jsem září zkontroloval a že vše bylo v pořádku, tvá šéfka tě bude milovat," zamumlal Lucas tiše, skoro zlověstně.

"Vážně?" zapochyboval Robert, hlas se mu chvěl potlačovaným vzrušením.

"No jo, vážně. Ale nic není zadarmo, Robby. Budu něco chtít nazpět."

"A co by to bylo?" zeptal se Robert, zatímco odložil stranou další složku. Ucítil, jak se na něj Lucas zezadu přitiskl, na krku ucítil horký dech druhého muže.

"Ty," odpověděl prostě Lucas a jemně kousl do Robertova ušního lalůčku. Ten vrhl poslední váhavý pohled na složku, kterou zrovna našel, a zavřel oči pod přívalem slastných pocitů.

"To myslíš vážně, Lucasi?" zamumlal Robert nevěřícně. Lucas jej v odpověď popadl za paže a prudce otočil. Nahnul se nad Robertovy rty, zvlhlé a naběhlé touhou, přímo volající po políbení, a zašeptal: "Smrtelně vážně." To bylo pro Roberta jako povel k akci, víc nepotřeboval. Okamžitě překonal ty zbývající milimetry a hladově chňapl po Lucových perách. Ochutnával ta ústa, která figurovala v jeho středoškolských sexuálních představách. Netušil, jak se to stalo, rozhodně tomu však nehodlal bránit. Lucas vracel plnou měrou vše, co dostával od Roberta, poslepu, aniž by přerušil spojení, nahmatal vypínač a zahalil celou místnost do mdlého světla postranních žárovek. Najednou, bez varování, se od Roberta odlepil, ten jen zmateně zamrkal.

"Takhle to nebude, Robby. Já povedu, ne ty," zapředl provokativně do mužova ucha Lucas a přitiskl Robertovy ruce nad hlavu, namáčkl ho na jeden z těch starých, těžkých regálů a znovu ho odměnil polibkem. Robert sebou zazmítal, nebyl zvyklý být kýmkoli řízen. Jenže Lucasovi se vzpouzelo jen těžko. Jakoby přesně vědět, čím jej dostat do kolen, zamířily Lucasovy rty přímo ke klíční kosti, zůstávaly tu nekonečně dlouho a pečlivě mapovaly síť namodralých žilek, skrývajících se pod kůží jemnou jako samet. Robertovy protesty slábly, splývaly se sténáním rozkoší, brzy je od sebe nebylo možné rozeznat. Prodal svou nadvládu za rozkoš, prchlivou, avšak neuvěřitelně silnou. A rozhodně svého obchodu nelitoval.

Lucas sundal ze svého krku kravatu a obmotal ji kolem Robertových rukou – nepříliš těsně, ale dost pevně na to, aby se nemohl jen tak uvolnit. Obmotal druhý konec okolo regálu a utáhl. Lucasovy ruce, nyní nezaměstnány držením Roberta, se rozeběhly po svůdném těle, které se nepříliš odhodlaně vzpouzelo spoutání. Vjel pod sněhobílou košili, hnětl svaly na zádech a přitom nezapomínal na Robertův krk. Brzy nebylo po odporu ani památky, naopak, Robert sám nastavoval své tělo k útokům Lucasových rtů, prstů i jazyka.

Košile byla rozepnuta, Lucas nelítostně líbal každičký kousek Robertovy hrudi, zvláštní pozornost věnoval bradavkám a pupíku, neuniklo mu, jak vášnivě reaguje Robert na sebemenší dotek. Vlastně ho to i překvapilo – čekal, že se poddá, ale netušil, jak snadné to bude.

Když se přiblížil lemu kalhot, Robert už to nevydržel a začal sténat pobídky k rychlejší akci.

„Prosím, Lucasi,“ zamumlal, šílený touhou.

„O co prosíš Robby?“ odpověděl otázkou Lucas, v hlase náznak zlomyslnosti.

„Udělej mě, proboha,“ upřesnil Robert netrpělivě. Za chvíli se po něm začnou shánět. A on by jen těžko vysvětloval, proč pelešil s klukem z berňáku.

„A jak bys to chtěl?“

„Jakkoli, hlavně si pohni, prosím,“ vydechl Robert vzrušeně. Lucas se jen usmál, a rozepnul černé kalhoty, ty samovolně padly k Robertovým kotníkům. Uvolnil přezku vlastních kalhot a zároveň s hlubokým polibkem do Roberta vnikl. Nepříliš šetrně, ani jednomu to však nevadilo. Robert obmotal kolem Lucase nohy, vystavujíc tak své tělo na odiv. Zmítali se v přívalech vlastní touhy, líbali, hladili, škrábali, vše, co jim zrovna přišlo na mysl. Netrvalo dlouho a oba vykřikli v extázi, Robert spustil na zem své vratké nohy, zatímco Lucas uvolnil kravatu, kterou doteď poutal svého neočekávaného milence.

Lucas se opíral o regál ještě dlouho poté, co se Robert oblékl a s provokativním mrknutím oka odešel. Na tváři se mu rozlil blažený úsměv někoho, kdo právě dostal hračku, na kterou se těšil sedm let. Mrkl na hodinky, s úlevou zjistil, že tu není ani hodinu. Dotáhl kravatu na svém krku, mírně pomačkanou z toho, jak ji Lucas nešetrně serval z jeho krku. Popadl poslední složku, kterou stihl projít předtím, než se Lucas něvědomky rozhodl splnit mu většinu jeho sexuálních představ ze střední školy, a odešel do zasedací místnosti.

„Omlouvám se, že to tak trvalo, zdržely mne nečekané problémy,“ zašveholil Robert, když vstoupil do dveří, „nesu září loňského roku,“ dokončil své sdělení a užíval si udivený pohled Lucase, sedícího po pravici auditora.

„Aha, děkuji. Tady pan Kellner sice říkal, že ji prošel, ale rád si to zkontroluji,“ kývl hlavou starší muž směrem k Lucasovi. Zatímco jeho oči kmitaly mezi řádky, Lucas nespouštěl oči z Roberta, nyní uvolněně sedícího na židli naproti něj.

„Víte, bylo to těsné, pan Kellner už málem odcházel, aby vám sdělil, že jsem ji nenašel. Jenže naštěstí jsem ji nalezl včas na to, aby ji mohl překontrolovat. Myslel jsem si, že bude lepší, když ji dám k těm ostatním, pro případ, že by přišla další kontrola,“ osvětlil Robert s úsměvem. Lucas jen překvapeně hleděl před sebe. A když kontrolor souhlasně pokýval hlavou, Robert věděl, že tuhle hru vyhrál.

O necelou půlhodinu později, zrovna když se auditor loučil s jeho šéfovou, Robert nenápadně odtáhl Lucase stranou.

„Takže Lucasi, myslím, že to, co se stalo dnes odpoledne, se dá zcela určitě vyložit jako sexuální obtěžování,“ spustil bez obalu, zahájil novou hru přímým útokem.

„Ale, vždyť jsi souhlasil-„

„No to sice ano, ale pod nátlakem. Kdybych to oznámil na finančním úřadu, jak důkladně prověřuješ veškeré anály,“ řekl Robert s důrazem na poslední slovo, „určitě vy tvou iniciativu příliš neocenili,“ pozvedl obočí a vyžíval se v Lucasově zoufalém výrazu.

„Dobrá. Co tedy navrhuješ?“ zeptal se Lucas.

„Dnes večer přijdeš na tuhle adresu,“ podal Lucasovi kus papíru s ručně napsanou adresou, „budu tam čekat. A tentokrát to bude v mojí režii.“

„Zmetku,“ zamumlal Lucas tiše, Robert však až příliš dobře viděl záblesk vzrušení, který přeskočil v očích.

„Ty sis začal,“ pokrčil rameny Robert.

„Chtěls to,“ nenechal se Lucas, „už na škole, věděl jsem to.“

„To je možná pravda, jenže tys byl ten, kdo to celé zosnoval. Jedeš v tom, stejně jako já. Takže, večer ahoj,“ zakončil debatu Robert a vtiskl na Lucasovu tvář drobný polibek, který více než něhu připomínal značkování území.

Díky bohu za loňské září, pomyslel si Robert předtím, než vyšel z budovy.

Tohle bude ještě hodně zajímavé…