Election - pt.2

2

Benedict stál před zrcadlem a utahoval si vázanku. Za hodinu začne klíčové vystoupení v televizi, debata s místním politickým komentátorem Johnem Stokem. Tři měsíce předvolebního kolotoče a jeho čeká poslední bitva. Byl nervózní, to nemohl popřít. V duchu si neustále opakoval, že to zvládne, že o nic nejde, že prostě bude sám sebou. Možná trošku vylepšeným, ale sám sebou. Zástupce nové generace republikánů. Zlatý hoch Ameriky, s krásnou ženou a životem před sebou. Zastánce tradic, ne však rigidní panák. Zvládl přímou debatu, dokáže i tohle. Zhluboka se nadechl a propleskl si tváře. „Do toho, Benny!“ křikl na sebe v duchu a jediným tahem dotáhl kravatu.

Světla ve studiu zablikala, hlavní kameraman pořídil blízký záběr Benedictova nečekaně klidného obličeje. Ledově modré oči propalovaly moderátora a čekaly na první otázku.

„Dámy a pánové, dnes je mou příjemnou povinností přivítat u nás ve studiu kandidáta na senátora z tábora republikánů, pana Benedicta Malkewice. Prosím potlesk!“ uvedl ho moderátor, lidé zatleskali, reflektory se opět obrátily na Benedicta.

„Takže, pane Malkewici, vy jste nejmladší kandidát za posledních padesát let, jaký je to pocit?“

„Jaký je to pocit být mladým, nebo být kandidátem republikánů?“ otázal se Benedict měkce. Lidé se lehce pousmáli, stejně jako Stoke. Jedna nula pro Benedicta.

„Jaký je to pocit být nejmladším kandidátem, to jsem měl na mysli,“ upřesnil Stokes.

„No, jsem trochu nervózní, protože se to všechno událo tak hrozně rychle. Poslední tři měsíce byly hodně hektické, vlastně jsem ani neměl moc čas přemýšlet nad svým věkem. Jen se snažím pracovat co nejlépe,“ odpověděl klidným hlasem Benedict a doplnil to krátkým úsměvem.

„Co na vaše pracovní vytížení říká vaše žena?“ pokračoval v dotazování Stoke.

„Víte, pane Stokeu, s mou ženou jsem se poznal v posledním ročníku univerzity. Oba jsme byli naprosto pohlceni povinnostmi, já se snažil složit státní zkoušky, ona si zvykala na vysokoškolský život. Vídali jsme se pouze vzácně. Nezměnilo se to ani později, protože mé povolání u soudu bylo časově náročné, stejně jako její studium. Když Clara vystudovala a já se stal vedoucím oddělení, vypadalo to, že si na sebe konečně najdeme čas. Jenže jsem kandidoval na post radního a uspěl jsem. Ona otevírala advokátní kancelář. Zase v časovém presu. A všechno jsme to vydrželi. Proto si troufám si tvrdit, že na časovou vytíženost jsme si už zvykli,“ zasmál se Benedict krátce. Diváci vypadali zaujatě, stejně jako moderátor. Vedu si dobře, pomyslel si.

„To rádi slyšíme, je hezké vidět, že v současné uspěchané době se ještě najde pár, který to snese.“

„Je pravdou, že dnešní doba trvalejším vztahům nepřeje.“

„Ano, všichni to vidíme kolem sebe, rozvodů neustále přibývá. Co si vy myslíte o rozvodech?“ A je to tady, otázka morálních postojů. Hlavně nikoho neodsoudit. Hlavně nikoho neodsoudit. To zvládneš Benny, chlácholil se v duchu mladík.

„Osobně si myslím, že je dobře mít tuto možnost při ruce,“ odmlčel se kvůli několika divákům, kteří něco pokřikovali. Počkal, až se zklidní a pokračoval.

„Jistě, jak jsem čekal, někteří dost hlasitě nesouhlasí. Nechte mě však domluvit, prosím,“ řekl Benedict tónem kárajícího učitele. Jako vždy, zapůsobilo to.

„Zastávám názor, že jde o poslední možné řešení, řešení, které by se mělo volit pouze v případě, kdy všechny ostatní cesty selhaly. Lidé by měli mít snahu zachránit manželství a nepodnikat nic, co by ho narušovalo. Pokud si však trvale nerozumějí, pokud se denně hádají a ubližují tak svým dětem, když manžel svou manželku týrá, nemůžeme přece po těchto lidech chtít, aby spolu i nadále setrvávali. Nucené manželství mnohdy napáchá více škody, než rozvod. Víte, když jsem byl malý kluk, byl jsem na návštěvě u své tetičky v Dallasu. Vedle nás bydleli právě dva lidé, kteří spolu setrvávali z donucení, křičeli na sebe, ubližovali si, ne fyzicky, ale slovně. A nejhorší na tom bylo, že tomu všemu musely přihlížet děti. Právě tahle zkušenost mne přiměla zastávat tento názor, názor možná ne úplně typický pro republikány. Takže rozvod ano, ovšem jen v případě, že setrvání ve vztahu napáchá více škody než jeho rozdělení.“

„Zajímavé. Skutečně, váš předchůdce byl opačného názoru.“

„Můj předchůdce měl rozdílný pohled na mnoho věcí,“ řekl Benedict tónem, který říkal mnohem více, než vyřčená slova. Opět si vysloužil smích publika.

„Co potraty? Co byste vzkázal ženám, které chtějí na potrat?“

„Zeptal bych se, co je k tomu vede,“ opáčil hladce Benedict.

„Jak to myslíte?“

„Myslím to tak, že pokud jde o lidský rozmar, o upřednostnění kariéry před lidským životem, odsuzuji to, podporuji zákaz v takovémto případě. Dítě může dát po porodu k adopci, nikdo ji nenutí k výchově dítěte. Jsou stovky párů, které po dítěti touží a nemají to štěstí. Takoví lidé se o dítě postarají, dají mu domov i milující rodinu. Potrat bych povolil pouze ve dvou případech; v případě, že těhotenství ohrožuje matku či samotné dítě, a v případě znásilnění. Žádné jiné výjimky.“

„Z vašich názorů vyplývá, že nejste zcela, řekněme ‚čistý‘ republikán, jak sám sebe vidíte, co se politických názorů týče?“

„Považuji se za liberálního, co se týče mezilidských vztahů. Myslím si, že tradice by se měly dodržovat, ovšem v některých případech je nasnadě sejít z vyšlapané cestičky. Někdy to totiž ani jinak nejde. Ale jinak se cítím být ‚čistým‘ republikánem, jak jste řekl před chvílí.“

„Nemyslíte si, že tímto liberalismem ztrácíte voliče?“

„Myslím si, doufám, že schopnost člověka nevidět věci jen černobíle lidi neodrazuje. Spíše naopak. Víte, nelíbí se mi ústup od morálních zásad. Jenže někdy je třeba brát tradice spíše jako pomůcku, než jako neměnná pravidla. Troufám si tvrdit, že o tom republikánství je, o racionálním zvážení všech možností. A taky o volném trhu,“ dodal s úsměvem Benedict. A jeho pousmání oplatili také diváci v televizním studiu.

„Dobrá tedy, ustoupíme od morálky, přejdeme k vašemu programu. Chcete zprůhlednit veřejné financování, je to tak?“

„Ano, přesně, jak říkáte.“

„Skutečně je situace tak špatná?“

„Řekněme, že by mohla být i lepší. Stále je spousta oborů, kde utíkají peníze. A my přece nevyhazujeme peníze oknem, že?“

„Znáte nějaké konkrétní případy?“

„Namátkou bych třeba zmínil výstavbu centrální městské knihovny v Dallasu. Jakožto radní jsem obdržel spousty stížností na průběh výběrových řízení. A bohužel, některé z nich se ukázaly být oprávněnými. Několik úředníků bylo podplaceno, nyní čekají na soud. Celkově se tehdy zbytečně utratilo skoro deset milionů dolarů, což je poměrně značná částka, kterou musíme nyní vybrat na daních od živnostníků a zaměstnanců. Snažil bych se proto prosadit zákony, které by zpřísňovaly kontroly nad těmito zakázkami.“

„Tak to vám přeji hodně štěstí ve volbách, můj hlas máte,“ usmál se moderátor, „děkuji za rozhovor, tohle byl Benedict Malkewic, kandidát za republikánskou stranu, prosím potlesk!“ řekl moderátor a postavil se. Potřásl si s Benedictem rukou, ten zamával divákům a vytratil se v zákulisí.

***

„Jsem doma, zlato,“ houkl Benedict z předsíně. Jedinou odpovědí mu však byl tikot hodin, zavěšených na stěně u dveří. Asi ještě není doma, pomyslel si a prošel chodbou do kuchyně. Na lednici visel lístek se vzkazem, který potvrzoval Benedictovy domněnky. Strhl ho, zmačkal a odhodil do koše, sáhl po telefonu a objednal si pizzu. Jindy by si možná i uvařil, teď však byl neuvěřitelně unavený a jediné, po čem toužil, byla trocha klidu. Zhroutil se na pohovku a zapnul televizi. Na jednom z kanálů zrovna v repríze vysílali rozhovor s ním. Ušklíbl se, když slyšel sám sebe vykládat lži o tom, jak skvěle s manželkou zvládají odloučení. Jistě, zvládali to skvěle, protože se skoro nevídali, nemohli se hádat, protože neměli kdy. Slyšel své naučené fráze o rozvodech, občas si říkal, jestli se s manželkou nestali kandidáty na jeden z nich. Hořce se usmál a televizi jediným rychlým pohybem vypnul. Neměl na to nervy. Všechny kanály se více čí méně věnovaly volbám. A to on skutečně nechtěl poslouchat. Někdy skoro váhal, jestli udělal dobře, jestli neměl zůstat radním. Jestli neměl sobě a Claře koupit domek na předměstí a chystat se na dítě. Kupovat dupačky, zásuvky zajišťovat krytkami. Jí bylo osmadvacet, jemu o čtyři víc. Lepší doba už nenastane. Jenže jeho ambice měly přednost. Občas si to trochu vyčítal.

Krátké, ostré zazvonění ho vytrhlo z přemýšlení. Vstal z pohovky a došel ke dveřím, přebral si od poslíčka pizzu a nechal mu slušné spropitné. Znovu se posadil, do mechaniky vložil disk s tvrdým grunge Soundgarden a nechal se pohltit těžkými riffy drnčivé kytary v Black Hole Sun, zatímco pojídal kousek po kousku pizzu. Napadlo ho, jak by se asi vyjímal poslech Soundgarden mezi zálibami nastávajícího senátora. Ve společnosti golfu či Mozarta, věcmi, které uváděli ostatní, popřípadě zahrádky a rodiny. Přesně ty záliby, které mají v člověku probudit obdiv. Pochyboval, že Soundgarden by v někom vzbudili obdiv. Spíše by opět přišlo na řadu téma: jak je ten klučina ještě mladý. Bože, nesnášel to. A zároveň ho to divadlo tak trochu uspokojovalo. Asi bude exhibicionista. Nebo masochista, dodal v duchu.

 U sedmého dílku ho přemohl spánek, jediné pořádné vysvobození z hektických událostí posledních měsíců…

***

Všichni se shromáždili v sále, všichni upírali své pohledy na velké promítací plátno, umístěného uprostřed stěny nad pódiem. Den kdy se rozhodne, jestli nový vítr v plachtách pomohl potápějícímu se korábu republikánů. Předvolební průzkumy vyznívaly ve prospěch mladého republikána, všichni ovšem věděli, jak nepřesné a zavádějící umí tyhle průzkumy veřejného mínění být.

Po dvou hodinách se ve vzduchu objevovaly první známky opatrného optimismu. Sečteno 55% hlasů, prozatím vítězí Benedict. S každým procentem sečtených hlasů rostlo nadšení v řadách volebního štábu. Jeho náskok narůstal, až se nakonec, za bouřlivého potlesku všech přítomných, zastavil na 30%. 30% navíc, oproti demokratickému kandidátovi. 65 procent platných hlasů, všechny určeny Benedictovi.

Nemohl tomu uvěřit, pořád mu nedocházelo, že ve svých dvaatřiceti letech se stává nejmladším senátorem za posledních padesát let. Desítky párů rukou jej tlačily k pódiu, všichni očekávali proslov vítěze. Do očí vhrkly slzy dojetí, prudkým mrkáním je zahnal. Na slovo se však pořádně nezmohl. Nikomu to nevadilo, všem stačilo, že ze sebe sype slovo ‚děkuji‘, v neuvěřitelně krátkých časových intervalech, všichni byli dojati.

Za necelou hodinu, po opadnutí prvotní euforie, byla svolána tisková konference, jeho proslov nevynikal délkou, zato však příjemně překvapil jistou spontánností, což novináři oceňovali. Zopakoval své cíle, poděkoval voličů, poděkoval svým blízkým, nakonec se ze zákulisí vynořila Clara, zaskočena událostmi posledních minut, narychlo se postavila vedle Benedicta a ten ji políbil, nijak vášnivě, spíše z radosti. Clara řekla pár slov ve smyslu toho, že je na svého muže velice hrdá, oba zamávali novinářům a ztratili se v zákulisí. 

„Jsem senátor,“ řekl Benedict nevěřícně, když se octl na kratinkou chvíli sám, pouze s Clarou.

„Gratuluji, pane senátore,“ řekla s drobným úsměvem a Benedict si vzpomněl, proč s ní je. Ten úsměv, ten, který by ho dokázal povzbudit, i kdyby se hroutil celý jeho svět. Ten, který již vídal tak málo. Celý šťastný ji objal a políbil, tentokrát se vší vášní, jaké byl schopen. Po chvilce jej jemně odstrčila. „Tak, jak to oslavíme?“ zašeptala do jeho ucha. Benedict jen pozvedl koutky a odpověděl: „Jakkoli budeš chtít.“ Clara se zahihňala a opáčila: „co třeba společný večer, až ti skončí všechny ty tiskovky a podobný hovadinky?“

„Moc rád. V osm mě máš doma, jako na koni,“ odvětil, s gestem připomínajícího kovboje. Clara se zasmála a s mrknutím zmizela mezi hloučky slavících členů volebního štábu. Benedict se za ní ještě hodnou chvíli díval, dokud ho slavící členové štábu neodtáhli k lidem, které jako senátor dozajista potřeboval znát.

***

Nestihl to. Neměl šanci, představovali ho tolika lidem, seznamovali s tolika věcmi, které bude muset jako senátor vykonávat, že se domů dostal až v půl desáté večer. Cítil výčitky, tenhle večer měl být jen jeho a Clary.

Když vešel do obývacího pokoje, našel tam Claru, sedící před televizí. Nepřítomný pohled neupírala k obrazovce, spíše za ni. Benedict si povzdechl, tohle dělala vždycky, když na něj měla vztek. Chápal ji, to ano, ale on opravdu nemohl jinak. Pomalu si k ní přisedl a pokusill se ji obejmout. Vytrhla se mu, postavila se před něj a založila ruce na prsou.

„K narozeninám ti budu muset koupit hodinky,“ sykla, s nepřátelským výrazem ve tváři.

„Claro, já se omlouvám,“ zamumlal unaveně.

„Příště neslibuj to, co nemůžeš splnit,“ odsekla tvrdě.

„Já jsem nevěděl, kolik toho budu muset udělat-“

„Tys nevěděl? Pověz mi, Benedicte, jak často se vídáme, hm? Jednou, dvakrát do týdne? Třikrát, když se poštěstí? A když vyhraješ senátorské křeslo, když se to všechno zúročí, jediný, po čem jsem toužila, byl jeden večer s tebou. A co ty? Přijedeš o skoro dvě hodiny později!“

„Ty mi nemáš co vyčítat!“ opáčil s jiskrami v očích.

„Já?!“

„Ano, ty. Řekni mi, kolikrát jsem přišel domů a našel tě tu, hm?! Kolikrát, řekni mi. Jsme oba stejní, nemůžeš mi předhazovat něco, v čem plaveš stejně, jako já!“ křikl zlostně Benedict.

„Já tu dnes byla včas, Benny. Já ano. Nesvaluj to na mě!“

„Ale ano, budu to na tebe svalovat! Mohla jsi to čekat!“

„Co?!“ vyjekla nevěřícně Clara, „tak to promiň, že jsem se ještě nenaučila bejt poslušnou paničkou! Nebudu na tebe čekat, s koláčem v rukách a teplou večeří na stole, dokud se milostpán neuráčí přijít! Na to si najdi někoho jinýho!“ zavzlykala vztekle a ztratila se v ložnici.

„Kurva,“ zaklel Benedict a vyklepal z krabičky cigaretu. Popadl zapalovač a vyšel na balkon, zapálil si a slastně natáhl kouř do plic. Podle letáčků už nekouří. Pravý republikán jde příkladem. Jebat, pomyslel si a vyfoukl dým do večerního vzduchu. Vyhrnul rukáv a zlostně strhl nikotinovou náplast. Měl vztek, ne na Claru, ale na sebe. Zase jí ublížil. Nenáviděl se za to, nemohl ji vinit. Všechno se to tak hrozně zkomplikovalo, nechtěl ji takhle zraňovat. Jenže vždycky plácne nějakou naprostou hovadinu, která se jí zaryje pod kůži jako lovecký nůž.

Cigareta dohořela až k filtru, nedopalek udusal o popelník a vrátil se zpátky do obýváku. Zhluboka se nadechl a potichu vešel do ložnice. Našel tam Claru, ležící v posteli, kolena přikrčená k hrudi, objímala je pažemi. Plakala, slzy se vpíjely do bavlněného povlečení polštáře. Sedl si vedle ní na postel a odhrnul jeden z pramenů z očí.

„Zase jsi kouřil,“ zamumlala unaveně.

„Já vím, neměl bych. Neměl bych dělat spoustu věcí a dělám je. Claro, já se omlouvám, to co jsem řekl-„

„Já vím,“ šeptla tiše Clara.

„Je to moje vina, měl jsem přijet dřív. Ale víš, já se snažil, fakt jsem se snažil,“ zašeptal v odpověď Benedict a objal Claru. Ta se položila do jeho náruče, on ji tiskl pevně k sobě, jako by se bál, že když ji pustí, uteče.

„Víš, měla jsem v plánu objednat pizzu a pustit Pulp Fiction,“ potáhla Clara slabě.

„Jako na vysoký, co?“

„Tak trochu, víš, chybí mi to.“

„Věčná kocovina a zkouškový období?“

„Ne, spíš ta bezstarostnost a hlavně trávení času s tebou. Je to zvláštní, když jsme bydleli od sebe kilometr a půl, vídali jsme se víc, než když spolu teď bydlíme.“

„Já vím, Claro, ale já se fakt snažím.“

„To je mi jasný, Benny. Zvládnem to.“

„Jako vždycky. Co ta pizza?“ navrhl s úsměvem Benedict.

„Copak bych mohla odmítnout takovou neodolatelnou nabídku?“ zasmála se Clara unaveně a sáhla po mobilu…

A/N: komentáře, ty by mi nevadily :D víte jak, takhle ani nevím, jestli to zatím píšu dobře :D.