Time elapse

A/N1: No, tohle jsem vymyslela za dlouhých zimních večerů, snad proto, že jsem nemohla páchnout ven, zajebaná rýma :D. Snad se vám to bude líbit, je to takové. Netradiční, řekněme. Když tak se realizujte do komentářů :) ... 
A/N2: všechny postavy jsou smyšlené, stejně tak jejich činy i slova.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pamatovala si, jak moc ho obdivovala v dětství. On byl jediný, kdo s ní nejednal jako s dítětem. Což docela oceňovala. Tenkrát čerstvě dvacetiletý, pro ni už muž, protože osmileté holce připadá kdokoli starší než ona jako muž. Přišel k ní, k obtloustlé holce s divně střiženým mikádem, která popíjela pomerančový džus a znuděně pozorovala všechny skvěle se bavící dospěláky. Přisedl si k ní a zeptal se:
"Jak to jde, slečno?"
"Nudím se. Proč mi říkáte slečno?" odpověděla bezelstným osmiletým hlasem.
"Protože jsi slečna."
"A vy jste kdo?"
"David, ty seš Lucka, že?"
"Ještě před chvilkou jsem byla slečna." podotkla dívka vychytrale.
"Jsi stejně chytrá jako mamka." zasmál se ten dospělý dvacetiletý muž.
"Dík. Můžu se na něco zeptat?"
"Určitě."
"Znáš ty lidi, co sem přišli?"
"Ne, z většiny ne. Znám jenom tvého strejdu, mamku a pár svých kamarádů. Většinou jen odhaduju, kdo by to mohl být." pokrčil rameny.
"A jak se to dělá, aby to ti lidi nepoznali?"
"Musíš se usmívat a kývat hlavou na všechno, co řeknou, že si o tobě pamatují."
"A oni to nepoznají?"
"Ne, obvykle si ani nejsou jistí, jestli to jsi skutečně ty." pozvedl obočí. Děvče se začalo smát na celé kolo, stejně jako David. Když se po nich začali lidé dívat, oba jako na povel zvážněli a spiklenecky se po sobě podívali.
"Hele, Luci, nebude ti vadit, když na chvilku támhle za tou paní?" ukázal k jedné z žen u stolku s jednohubkami.
"Vůbec ne. Stejně za chvilku pojedu domů."
"Tak dobře, rád jsem tě poznal, Lucko." podal jí ruku, ona ji stiskla a připadala si neuvěřitelně dospěle. Sledovala ho celou tu dobu, co se bavil s ženou, o které předtím mluvil. Když potom o dva džusy později skutečně odcházela, spolu se svou mamkou, domů, přemýšlela, jaké to asi je být skutečně dospělá...

****
A teď tu seděla, na další z těch rodinnýhc oslav, kde nikdo nikoho nezná, rozdávala falešné úsměvy na všechny tetičky, o kterých v životě neslyšela, a přikyvovala všem, kteří ji údajně znali od plenek. Až se nakonec dostala ke stolu, kde si mohla potajmu nalít víno. Sedla si a zhluboka se napila, doufajíc, že když toho vína vypije víc, nebude to tady tak strašné.

"Je tu volno, slečno?" ozve se za jejími zády. Ona se otočí a zeširoka se usměje. Stojí tam David, nyní už skutečně muž. Na prsteníčku se třptytí zásnubní prsten, kolem očí se rýsují první vrásky, tak, jak se na devětadvacetiletého muže sluší.


"Jistě, pane, ale už byste mohl vědět, že jsem Lucka."
"Pořád stejně chytrá, že?"
"Už to tak asi bude."
"Jen už nepiješ džus, jak se tak dívám."
"Necháš si to pro sebe?"
"Pravděpodobně," usmál se David dobrosrdečně.
"Kde máš Jitku?" zeptala se Lucka.
"Někde v hloučku, mezi ostatními ženami."
"Jako před devíti lety," podotkla Lucka pobaveně.
"No, zřejmě ano." uznal v úsměvem David.
"Jen okolnosti se změnily."
"Neřekl bych to líp."
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"Určitě," přikývl David.
"Na co jsi ji dostal?"
"Cože?"
"No, čím jsi ji okouzlil, na co jsi ji nalákal," upřesnila Lucka zvědavě. David se rozesmál.
"Přemýšlel jsem nad tím tisíckrát," začal, "a do dneška netuším."
"Možná to bude tvým přirozeným šarmem," usmála se Lucka.
"Přirozeným čím?"
"No máš ho. To nepopřeš. Jakožto osmiletou holku jsi mě doslova okouzlil."
"Vážně?"
"Ano." přitakala Lucka.
"A co teď, jako sedmnáctiletou ženu?"
"Ale, Davide, nejsi náhodou zadaný?"
"No, jsem, jistě, omlouvám se."
"Pořád."
"Cože?"
"Ptal ses, jestli na mě pořád působíš - a já říkám, že se to nezměnilo."
"To je. Víš, nechápu, že jsem se na to vůbec ptal. Je to zcela nevhodné." řekl David s naprosto seriózním výrazem.
"Jistě, je naprosto nevhodné, aby se na něco takového nědo ptal. Ale ještě horší je, když někdo odpoví, nemyslíš?"

Ve vzduchu se usídlila těžká, dusivá atmosféra něčeho, co se oba báli pojmenovat. Jen se na sebe dívali, s jiskřícíma očima. Věděli, že se tu děje něco zvláštního. A taky věděli, že je zbytečné tomu bránit. Zřejmě proto se oba se usmáli, když zaznamenali zrovna přehrávanou píseň, jež se linula z vypůjčené reprosoustavy.

"Myslíš, že by bylo hodně nevhodné, kdybych tě požádal o tanec?"pozvedl obočí David.
"Nemyslím si. Tanec je kulturní záležitostí."
"To máš odkud?"
"Tancmistr nám to vtloukal do hlavy," odpověděla Lucka, s jistou lehkostí v hlase.
"Nesnášel jsem taneční," opáčil David, zatímco pokládal ruku na Lucčino rameno, druhou ruku opatrně, tak aby nenarušil žádné zapovězené oblasti, položil mezi její lopatky.
"Jakto?"
"Nešlo mi to, byl jsem šíleně zakřiknutej a musel jsem nosit kravaty po otci," zamumlal do jejího ucha, zatímco se houpali do rytmu písně.
"Ty jsi byl zakřiknutý?"
"Stále jsem."
"Ale no tak. To říkej někomu jinému," zavrtěla hlavou Lucka.
"Vážně, trvalo mi dvacet minut a tři deci vína, než jsem se odvážil tě oslovit."
"Tenkrát, nebo teď?"
"Teď, samozřejmě. Hned jsem tě poznal, ta malá holka vyrostla a stala se neuvěřitelně krásnou."
"To mi vážně lichotí."
"Už jako malá holka jsi byla neodolatelná," pokračoval David.
"Máš ženu, neměl bys říkat takový věci." 
"Jasně, chápu, že mezi námi nic nemůže bejt, jsem s Jitkou a troufám si tvrdit, že jsem s ní spokojený. Ale stejně, když jsem tě uviděl, to jak ses změnila, vyrazilo mi to dech, a já-"
"Tahle noc je zvláštní, že?" přerušila ho Lucka.
"Pravděpodobně." odtušil nejistě David.
"Je jiná, než všechny ostatní. A proto bychom, jestli chceš, samozřejmě, mohli dělat věci, který jsou v jiný noci neodpustitelný."
"Já, nevím jestli-" začal David, Lucka ho však zarazila tím, že mu položila prst na rty.
"Budu čekat v zadní části zahrady, pod tou velkou třešní. Jestli chceš, stav se," mrkla na něj Lucka a s posledními takty písně zmizela z dohledu.

****

Světlo měsíce v úplňku dodávalo zahradě zvláštní, bledý nádech. Zvuky oslavy se sem skoro nedostaly, Lucka za to byla ráda. Byla šíleně nejistá, možná, že ho špatně pochopila a teď přijde o jediného spojence na těchto oslavách. Nervózně přecházela sem a tam. Podívala se na hodinky, za půl hodiny bude půlnoc. Počká ještě deset minut, a když se neukáže, vypaří se odsud.

Něčí ruce se přitiskly k jejím očím, prvotní leknutí vystřídalo příjemné mrazení v žaludku. Ruce sklouzly na ramena, nechala se otočit něžným pohybem k majiteli těch hřejivých dlaní. Nejistě zvedla oči, její pohled se střetl s pohledem hnědých očí, stačila jediná chvilka aby pochopila, že chtějí totéž.

David se sklonil a jemně lapil její rty těmi svými, dával si záležet na každém pohybu. Dobrý první dojem, blesklo mu hlavou. Ztratili vládu nad svými dlaněmi, přejížděli jimi po kůži toho druhého. Ostré výdechy a nádechy protínaly jinak tichou letní noc. Navzájem šeptali svá jména, svlékali tolik přebytečné oblečení. Chtíč zaplavil jejich krev, David se sklonil a položil svou dnešní partnerku do trávy.

Bylo to zvláštní, jako vystřiženého z nějaké béčkárny pro puberťačky. To, jak ji tráva šimrala na stehnech, i to, jak potom šimrání trávy nahradily horké, zkoumající ruce s dlouhými prsty. To, jak se cítila, když horký dech obejmul její ňadro, jak se ty drobné záchvěvy vzrušení šířily jejím tělem. Příliš krásné na to, aby to bylo možné. A přesto tu oba byli, přemoženi vlastní touhou. Rty lapené v sobě navzájem, otevřela se mu, rozevřela svá stehna, aby ho o vteřinu později cítila, neuvěřitelně přítomného, uvnitř sebe. Trhala sebou, vzpínala se proti němu, možná křičela, snad i sténala. Nevnímala to, pro její uši existoval jen on, jeho sametová barva hlasu, silné ruce a vůně, neuvěřitelně opojná vůně, která ji doprovázela, která ji obklopovala ve chvíli, kdy se její tělo zhroutilo, kdy kapitulovalo a pod tíhou vášně, rozkoše a neuvěřitelné horkosti se přehouplo přes vrchol. A protože ji v náručí sevřel mnohem pevněji, než tomu bylo po celou dobu, a roztřásl se, hryzajíc si spodní ret až do krve, tušila, že on je na tom stejně. 

"Proboha, co jsme to udělali?" zašeptala unaveně Lucka, tiskla se k Davidovi, dech pořád zrychlený. David se jen natáhl a podal sako, aby přikryl její obviňující nahotu, nepřestal ji hladit po zádech.
"Něco nádhernýho," dostal ze sebe nakonec David.
"Lituješ toho?" zeptala se Lucka tiše.
"Ne. Asi bych měl, ale nelituju," zamumlal.
"Nebude se to ale opakovat," dodal s jistou lítostí.
"Nebude, protože by to zevšednělo a ty bys zjistil, že je to se mnou stejný jak s Jitkou."
"Ne. Bylo by to jiný, bylo by to krásný, ale s Jitkou čekám dítě," zamumlal zahanbeně.
"Jo tak," odtušila Lucka a odtáhla se od Davida.
"Ne, počkej. Nechci, aby sis myslela, že to pro mě nic neznamenalo."
"To si nemyslím. Naopak, líbí se mi, že chceš zůstat s Jitkou. Ne všichni to tak dělají, vezmi si mýho otce," pokrčila rameny a oblékala se.
"Jsi skutečně zvláštní holka," řekl David měkce, postavil se a začal sbírat své oblečení.
"Říkají to o mě. Zůstane to mezi námi. Takové letní tajemství, hm?" usmála se.
"Krásné tajemství."
"Měli bychom jít zpátky."
"Asi ano," uznal David, tak nějak ho nenapadalo co víc říct. Jen si Lucku naposledy přitáhl a políbil ji. Podívali se po sobě a vyměnili si úsměvy, pak se navzájem pustili a vrátili se zpátky  k dunivým tónům a smíchu opilých hostů.

Když ho uviděla, jak odchází s tou drobnou plavovláskou, neubránila se smutnému pousmání.Neobdivovala ho o nic míň, než před těmi devíti lety. Právě proto, že si nevybral ji. Kvůli té zodpovědnosti a nesobeckosti, kvůli schopnosti určit meze. Pomyslela si, že přesně to asi lidi dělá dospělými. Ne prsten, ale způsob, jakým na něj pohlížíte. Zatřepala hlavou a v duchu se okřikla. Zase filozofuje sama pro sebe. Proto raději dolila svou sklenici vínem a zhluboka se napila, aby se pak připojila ke svým rodičům na cestě domů, bohatší o jednu zkušenost...